Jan Plecháč, Anna Petrof Prousková a Kryštof Mucha byli ctěnými hosty eventu Láskoznačky 2026, který uspořádal magazín Hrot
koláž Hrot24 / Tomáš Novák
Láskoznačky 2026
Petrof chystá novou čtvrť à la Baťa, Moser se vrací k ženskosti a KVIFF udržuje studentskou atmosféru
Jak se značky silně spojené s tradicí vyrovnávají s nostalgií? Na eventu Láskoznačky 2026 zaznělo, že některé věci dělají stejně, v řadě oblastí ale neustále inovují. Reagují na vkus doby a zároveň přemýšlejí ekonomicky. A někdy také ne – třeba když chtějí uchovat jedinečný spirit a autenticitu filmového festivalu, kam na rozdíl od Cannes nebo Benátek stále jezdí „normální“ diváci.
Irena Cerhová
Pragmaticky k tradici přistupuje Anna Petrof Prousková, CEO slavné hudební značky Petrof. „I když čísla dlouhodobě nevycházejí, rodinný podnik prostě nezavřete. A tak musíte hledat cesty, jak to udělat jinak. Abychom pak nebrečeli, že jsme udržovali tradici, která nás za pár let položila.“
Vystudovaná ekonomka našla pár let zpět odpověď v přesunu výroby. „Poprvé po 160 letech jsme se rozhodli značku Petrof vyrábět i v zahraničí. Portfolio tak škálujeme do více stupňů – Petrof Master vyrábíme čistě v Čechách a pak máme také asijskou výrobu, aby nástroje byly dostupné i pro lidi, kteří si nemohou dovolit zaplatit evropský produkt,“ popisuje Anna Prousková.
A dodává: „Kvalita stejná není, i když se ta asijská zlepšuje. Když ale my vyrábíme piana půl roku a v Asii jsou to tři měsíce, rozdíl je vidět.“
Výrobu zároveň rozšiřuje také o služby. „Máme za sebou hrozné roky, kdokoli se podívá na naše výsledky hospodaření, tak to z nich poměrně jasně uvidí, není to žádné tajemství. Prostě v době, kdy se válčí, se piana tolik neprodávají. My se s tím musíme umět popasovat a tu firmu rozvíjet i jiným způsobem,“ říká s odkazem na ruský trh, jehož ztráta v roce 2022 představovala výpadek přibližně 35 milionů korun.
Tradiční výrobce v souvislosti se zvýšením cel na dovoz evropského zboží do USA založil v zámoří dceřinou společnost a chce se soustředit především na Los Angeles.
Pomáhá k tomu i komunikace slavných hudebnic – Billie Eilish zahrála na Petrofu na cenách Grammy i oscarech a Taylor Swift na Instagramu sdílela záběr, jak skládá písně u historického klavíru této úspěšné značky.
Doma pak tradiční výrobce rozvíjí své kulturní centrum Petrof Gallery, které slouží jako showroom, kavárna i prostor pro koncerty a eventy. „Počet akcí roste, dělá nám to velkou radost,“ říká Prousková.
V plánu jsou pak projekty na rozvoj celého areálu. „Chceme vytvořit novou obytnou čtvrť, abychom podpořili naše služby a vtiskli tam charakter značky Petrof,“ dodává. Stylově se nápad blíží idee, kterou Tomáš Baťa během 20. a 30. let realizoval ve Zlíně.
Ambivalentní pohled na nostalgii má také kreativní ředitel značky Moser, designér Jan Plecháč. „Tradici přirovnávám k batohu na zádech. My v Moseru jsme ho vyfasovali poměrně těžký a mým úkolem je odházet věci, které tam nejsou potřeba,“ říká.
Když do Moseru před čtyřmi lety nastoupil, prvního půlroku hlavně bádal. Pod nánosem silných vrstev hledal DNA. „Nebylo to jednoduché, Moser byl myšlenkově zajetý v určitých kolejích, ale potřeboval jsem se dostat k jádru a teprve nad ním vystavět novou vizi.“
Postupoval jako archeolog, který se s každou odkrytou vrstvou blíží ke kýženému pokladu. „A odhalil jsem původní zeď s nádhernými freskami, které byly vlastně strašně jemné,“ popisuje. To byla linka, na kterou firma od 70. let přestala navazovat. Zčásti i proto, že ke spolupráci zvala designéry spjaté s architekturou.
V Moseru tak zůstalo zakořeněné, že všechno musí být těžké, až brutalistní. „A byť jsem chlap, tu feminitu se tam teď snažím dostat zpátky,“ říká Jan Plecháč.
S Annou Prouskovou se během diskuze shodli také na tom, že velký podíl na láskoznačkách mají řemeslníci a jejich srdcařský přístup k práci. „Výrobní procesy se v Moseru nemění už stovky let. V dnešní době je úplně neskutečné sledovat všechna ta řemesla. Je nádherné procházet výrobu, kde mají všichni hezký úsměv na tváři, byť vlastně pracují strašně tvrdě,“ líčí Plecháč.
Tradici přirovnávám k batohu na zádech. My v Moseru jsme ho vyfasovali poměrně těžký a mým úkolem je odházet věci, které tam nejsou potřeba.
A plný srdcařů je také karlovarský filmový festival. Lidé se i po letech vrací na stejné pozice, které zastávali jako studenti. „Mezitím vystudovali vysoké školy, stali se z nich právníci a lékaři, založili firmy, ale vezmou si dovolenou, aby tady mohli pomáhat. A když pak třeba vezou hosty z letiště, jsou jim schopni odvyprávět celou historii festivalu,“ vyjmenovává ředitel KVIFFu Kryštof Mucha.
České filmové klání založené v roce 1946 je druhým nejstarším festivalem v Evropě – starší je jen ten benátský, který se poprvé uskutečnil v roce 1932.
A čím dalším je karlovarská oslava filmu jedinečná? „Na festivaly typu Cannes, nebo Sundance se běžný člověk nedostane. A my si uvědomujeme, že přesně to karlovarský festival odlišuje od jiných. Už jen doprava sem je nákladná, a tak se snažíme držet ceny lístků tak, aby si je mohl dovolit každý,“ přibližuje Kryštof Mucha.
„Svým způsobem jsme rezignovali na příjem ze vstupného. Když ale přijedou zahraniční hosté, Karlovy Vary jsou jedním z mála míst, kde můžou uvádět svůj film před normálním publikem. Ve zmíněném Cannes sedí profesionálové, kteří u filmu přemýšlejí, co zafunguje v kinech a co ne. Diváci ve Varech v kině sedí, protože si na to udělali čas. A když se jim film líbí, je jim jedno, že je třeba dva roky starý, čímž nám odpadá stres, že musíme mít světové premiéry,“ dodává.
V oblasti novinek a změn ale trochu naráží. „Dobrou brzdou, v dobrém slova smyslu, byl pan Jiří Bartoška, který už se do nějakých věcí nechtěl pouštět. Tím, že loni v květnu zemřel, jsme letos zrealizovali všechno, co jsme si usmysleli. A teď si přeju, aby do toho zasáhl, protože jsme si toho na sebe navalili trochu moc,“ svěřuje se Mucha.
Jako příklad uvedl letošní nový červený koberec, který je zároveň hlavním prvkem vizuálu k aktuálnímu 60. ročníku. Kromě toho, že červená barva je obecně komplikovaná při focení, Muchu děsí i další věci. „Hromadí se faktury, každý se k tomu vyjadřuje, celé je to složité a vlastně si říkám, že jsme to vůbec neměli dělat,“ uzavřel lehce satiricky s potvrzením, že pan Bartoška měl vlastně pravdu.
