Když Paulina mluví o své práci, střídají se v jejích větách bronz, sklo, lov, baroko, film a zvířata. Když mluví o sobě, vrací se do Sudet, do Žacléře, do kraje, který v sobě měl tvrdost hornického města i zvláštní pohraniční melancholii. Mezi serpentinami a barokními kostely v česko-polském pohraničí se formovala její svéhlavost a fascinace světem, který se nebojí temnoty ani hloubky.

Vyrůstala v rodině, kde se pracovalo rukama a kde se zároveň vyprávěly příběhy. Otec byl důlní zámečník, matka pocházela z polského Krzeszówa, místa s nádherným klášterním komplexem. Z matčiny strany si Paulina nese i jednu důležitou rodovou stopu: dědečka Pavla Kamínského, hajného a řezbáře. „Muže, který doma odchovával srnky a divočáky a vyřezával hračky i máselnice,“ vzpomíná na svého dědu. Zemřel, když jí byly dva roky, ale v rodině zůstal přítomný tak silně, že po něm dostala jméno. A možná i kus své imaginace?