Ilustrace z vaší sbírky mohla na přelomu milénia obdivovat i japonská císařovna, která vás na základě doporučení své dcery pozvala do Japonska. Jak na toto setkání vzpomínáte?

Připadal jsem si tam jako Gulliver. Do restaurací musíte chodit v takových cvičkách – a já jsem se do nich nemohl vejít. Sbírka tehdy po celém Japonsku cestovala dva a půl roku. Byla ve třinácti muzeích, kde se zároveň prodávaly naše knihy. Tehdy bylo Japonsko velmi bohaté, prodali jsme tam za tu dobu dva a půl milionu knih. Naši ilustrátoři byli placení za prodanou knížku a každý si za to koupil nové auto. Měli jsme třicet ilustrátorů z šestnácti různých zemí, od Litvy až po Jižní Afriku.

Jaké bylo kritérium výběru ilustrátorů?

Kritériem byly moje oči. Naučil jsem se to od Štěpána Zavřela. Z Československa utekl do Itálie už v roce 1958 a byl tam jako ilustrátor velmi známý. Má tam dvě muzea a jsou po něm pojmenované ulice. Dobře jsme si rozuměli. Štěpán byl umělecký ředitel, když zemřel, tak jsem tu funkci převzal.