Česká republika stojí na prahu zásadní změny, která může rozhodnout o její bezpečnosti na desítky let dopředu. Studie poradenské společnosti KPMG upozorňuje, že dosavadní přístup k obraně – založený hlavně na nákupech techniky – už neobstojí v rychle se měnícím bezpečnostním prostředí.

„Přestaňme se chovat, jako by se nic nemohlo stát,“ říkají v rozhovoru pro Hrot autoři studie David Slánský a Petr Brychta. První z nich je partnerem KPMG a vedl tým autorů detailního materiálu, druhý je hlavním specialistou KPMG na obranný průmysl. Obrana podle nich musí být dlouhodobou prioritou, která propojí armádu, průmysl, výzkum i celou společnost.

Studie, kterou má redakce Hrotu k dispozici, vznikla z vlastní iniciativy poradenské firmy a vychází z praxe zemí jako Finsko, Izrael nebo USA.

Ukazuje, že dosavadní přístup – zaměřený hlavně na nákupy techniky – už nestačí. Bez promyšleného řízení, lidí a zázemí totiž ani miliardové investice nepřinesou skutečné posílení obrany.

Letecký byznysLetecký byznys

Jsme připraveni koupit celé Aero Vodochody, L-39 je pýchou českého letectví, říká Movsesyan z Omnipolu

Dokument proto nabízí konkrétní recept: změnit způsob nákupů, více zapojit české firmy, podpořit inovace a budovat celospolečenskou odolnost.

V rozhovoru autoři vysvětlují, proč je právě teď klíčové přejít od reaktivních kroků k systematickému budování obranného ekosystému – a co se stane, pokud to Česko neudělá.

Tvrdíte, že Česko stojí před jednou z největších změn v obraně od 90. let. V čem by měla být tato proměna nejviditelnější pro stát – a možná i pro běžné lidi?

David Slánský: Pro stát by mělo jít o zásadní posun od „pouhého“ reaktivního nakupování techniky k budování komplexního a adaptivního obranného ekosystému. Tedy prostředí, kde spolu armáda, průmysl, stát, výzkum i vzdělávací sektor dlouhodobě spolupracují a fungují ne jako oddělené světy, ale jako jeden celek.

Pro běžné lidi by se změna měla projevit důrazem na celospolečenskou odolnost. Ta zahrnuje lepší krizovou připravenost, mediální gramotnost, ale i posílení fyzické zdatnosti populace, která setrvale upadá.

Obrana už nemůže být jen záležitostí armády, musí se stát společnou odpovědností všech. Měli bychom mimo jiné absolvovat víc cvičení připravenosti na krizové situace a více se učit rozpoznávat dezinformace a další hybridní hrozby.

Upozorňujete, že armáda v minulosti nakupovala techniku, aniž by se pořádně spočítalo, kolik bude stát její provoz v dalších letech. Jak je možné, že se takové věci děly?

Petr Brychta: Dlouhá léta jsme žili v období míru, kdy prostředky na obranu byly vnímány pouze jako nutný provozní výdaj, ne jako strategická investice. Akvizice se často řešily optikou rychlého nákupu hotového řešení, bez hlubšího porozumění celému životnímu cyklu techniky.

Chybělo zohlednění dalších skutečností, jako jsou vhodnost nebo výhodnost pro ČR, propojení s dlouhodobým financováním, infrastrukturou i domácím průmyslem. Například kolik bude stát údržba za 10 až 20 let, zda na ni máme lidi a infrastrukturu, nebo do jaké míry závisí na dodávkách ze zahraničí.

RozhovoryRozhovory

Gui Wainwright z Occam Industries: „Nic nemá význam, dokud to nelétalo v bojových podmínkách.“

V takovém prostředí byli úředníci fakticky tlačeni k tomu, aby se co nejdříve zbavili „horké brambory“ a dodali levné a rychlé řešení. Systém je vedl k tomu, aby preferovali nejnižší cenu, nikoliv aby přemýšleli v souvislostech a trvali na dlouhodobě udržitelném řešení.

Za to, že nákup na začátku vyjde o něco dráž, ale v celém životním cyklu ušetří miliardy, je dnes nikdo nepochválí. Zato za zdánlivě drahou volbu by čelili kritice nebo trestnímu stíhání.

V příštích letech má do obrany jít obrovské množství peněz. Co by se podle vás muselo změnit, aby tyto peníze opravdu zvýšily bezpečnost země a jen „nezmizely“ v systému?

David Slánský: Ani plánované navýšení prostředků asi nebude stačit, hlavní ale je začít celý proces kvalitně řídit. Vládě doporučujeme mimo jiné stanovit pět až sedm technologických priorit a zveřejňovat střednědobé akviziční plány.

Pomohl by také přechod na víceleté programové financování, jako má například Francie. Všechny akvizice nad pět miliard korun by měly procházet dvojím nezávislým posouzením – před samotným nákupem (ověření reálnosti harmonogramu a rozpočtu) i po něm (vyhodnocení dosažení cílů).

Stát se musí posunout z role reaktivního zákazníka do role aktivního partnera, který chytře investuje a v maximální možné míře využívá domácí kapacity – technologické, výrobní i znalostní a inovační. Dnes stát často jen reaguje na nabídky firem. Aktivní partner dopředu říká, co bude v příštích letech potřebovat, a podle toho s průmyslem plánuje.

Navrhujete, aby stát víc mluvil s firmami ještě před vypsáním velkých zakázek. Jak ale zajistit, aby to nevedlo k tomu, že si velké firmy začnou zakázky předem „připravovat“ pro sebe?

David Slánský: Včasná a transparentní komunikace o potřebách státu naopak snižuje prostor pro korupci. Pokud mají všichni hráči stejné informace ve stejný čas, vzniká předvídatelné prostředí.

Klíčem jsou jasná pravidla, kontrolní mechanismy a digitální nástroje pro reporting, které zvýší finanční transparentnost celého procesu.

Mezi státem a průmyslem budujme strategické partnerství založené na důvěře, kde stát jasně definuje cíle a mantinely a firmy pak soutěží.

Nebo kooperují – bylo by dobré, kdyby podniky častěji zvažovaly, že se na konkrétní projekty spojí v konsorcia. Nejen v ČR, ale hlavně ve velkých projektech NATO či EU, kde by společně měly větší šanci uspět.

V tomto kontextu je potřeba zmínit i váš návrh, aby se u velkých infrastrukturních projektů, typicky dopravních staveb, rovnou počítalo i s vojenským využitím. Nepovede to ale k tomu, že budou developeři tyto projekty rovnou nadsazovat a předražovat s odůvodněním, že pro armádu je potřeba nejvyšší kvalita?

David Slánský: Pokud se všechny požadavky zohlední už na začátku plánování, je to efektivnější než dodatečné úpravy. Odolná infrastruktura slouží v době míru i krize. Klíčové je transparentní investiční řízení a kvalitní správa majetku, která snižuje riziko neopodstatněného navyšování nákladů.

Ve studii říkáte, že by české firmy měly mít větší roli v armádních zakázkách. Proč je podle vás důležité, aby část výroby a oprav zůstávala přímo v Česku?

Petr Brychta: Domácí výrobní a servisní kapacity jsou základem suverenity. Snižují závislost na zahraničních dodavatelích v případě narušení dodavatelských řetězců, a tím zvyšují odolnost v krizových situacích. Vlastní know-how v oblasti údržby a inovací zároveň snižuje provozní náklady a zvyšuje akceschopnost armády v krizích.

Silný domácí obranný průmysl, navíc v našem případě s významným exportním potenciálem, funguje jako další motor české ekonomiky.

Úředníci byli fakticky tlačeni k tomu, aby se co nejdříve zbavili „horké brambory“ a dodali levné a rychlé řešení.

Vytváří kvalifikovaná pracovní místa a vysokou přidanou hodnotu, zvlášť když se víc zaměříme na rozvoj moderních obranných technologií a technologií s dvojím užitím.

Za tímto účelem potřebujeme mimo jiné po vzoru Izraele podpořit vznik fondů rizikového kapitálu (se spoluúčastí státu) orientovaných na obranné a duální startupy.

Navrhujete rovněž, aby u velkých zakázek byl vždy zapojen domácí průmysl. Nemůže to ale někdy znamenat, že armáda dostane dražší nebo horší řešení? Zahraniční technika se kolikrát vybírá i z toho důvodu, že je již ozkoušená v bojích, případně ji mají další státy NATO, takže roli hraje i kompatibilita.

Petr Brychta: Zapojení domácího průmyslu neznamená odmítání zahraničních řešení. Jde o budování lokálního zázemí a přenosu know-how. Vždy je cílem plná technická interoperabilita se spojenci.

České firmy garantují flexibilitu a dlouhodobou udržitelnost. Návratnost investic by měl stát spatřovat zejména v inovacích a nových schopnostech, které v konečném důsledku prospějí české ekonomice jako celku.

Doporučujete, aby se české zbrojařské firmy více spojovaly do větších skupin nebo konsorcií. Je český obranný průmysl dnes podle vás příliš roztříštěný a jak ho to oslabuje?

Petr Brychta: Je roztříštěný. V médiích se mluví hlavně o největších skupinách, ale vedle nich je řada dalších firem, které také mají potenciál. Roztříštěnost je oslabením zejména v soutěži o zahraniční zakázky a fondy.

Vytváření konsorcií a klastrů zvyšuje schopnost firem konkurovat na mezinárodních trzích a zapojovat se do komplexních evropských či aliančních programů.

Větší konsorcia totiž umožňují nabízet ucelená řešení a sdílet náklady. Silnější a technologicky komplexnější celky mají také lepší vyjednávací pozici, efektivněji využívají kapacity na vývoj, ale i výrobu a zvyšují stabilitu a odolnost sektoru.

Ve studii zmiňujete, že spousta dobrých nápadů z univerzit nebo startupů se nikdy nedostane do praxe. Proč je podle vás tak těžké dostat nové technologie k armádě?

David Slánský: Chybí kapitál, který by v bezpečnostní oblasti akceptoval riziko, že se vývoj nepovede nebo že technologie nebude komerčně úspěšná. Bez takové podpory řada slibných nápadů skončí dřív, než se dostane k reálnému využití.

Současně vázne cesta od výzkumu k reálnému využití. Bariérou je zejména tzv. „údolí smrti“, tj. období přechodu mezi funkčním prototypem a sériovou výrobou.

Akviziční procesy jsou příliš pomalé a zatížené byrokracií na to, aby dokázaly absorbovat rychlé inovační cykly. Stát navíc nedostatečně komunikuje své dlouhodobé technologické potřeby.

Naděje české vědyNaděje české vědy

V 17 letech vyvíjí vlastní AI a staví byznys. „Generace Z se bojí začít – já ne,“ říká Claudia Haová

Většímu zúročení inovací by napomohl nový model financování se zapojením všech aktérů a podpora pravidelné rotace desítek odborníků mezi akademickou sférou, průmyslem a armádou.

Žádoucí je i změna legislativy umožňující firmám snadnější využívání armádních testovacích zařízení, aby se nové technologie mohly zkoušet v reálných podmínkách, což by zkrátilo dobu jejich zavádění.

Inspirací může být i ukrajinský model agilního vývoje (anti)dronů, který ukazuje, jak rychle lze inovace převést z vývoje do reálného nasazení.

Právě o dronech se často mluví, stejně jako o umělé inteligenci nebo kybernetické bezpečnosti. V jakých oblastech by podle vás mohlo být Česko opravdu silné?

David Slánský: Musíme se soustředit na oblasti s vysokou přidanou hodnotou, pro které máme dobré technologické zázemí. V tomto směru má Česko potenciál zejména v oblasti dronů, AI, kyberbezpečnosti, pokročilých senzorů a autonomních systémů.

Neměli bychom nicméně pomíjet ani ty produkty, které jsou v něčem méně sofistikované, ale v nichž máme silnou průmyslovou tradici. Jde především o ruční zbraně, letouny, radary a munici.

Hodně zdůrazňujete, že obrana není jen věcí armády, ale celé společnosti. Co by si pod tím měl představit obyčejný člověk?

David Slánský: Pro občany to mimo jiné znamená být informovaní, mediálně gramotní a zejména připravení na krizové situace, aniž by podlehli panice.

Obrana už nemůže být jen záležitostí armády, musí se stát společnou odpovědností všech.

Nejde o militarizaci společnosti, ale o budování odolnosti. Každý z nás může přispět svou vlastní psychickou i fyzickou odolností a schopností správně reagovat v krizových momentech.

Někteří i ochotou zapojit se v rámci své komunity, aktivních záloh, dobrovolných hasičů, Červeného kříže a dalších spolků.

Inspirujete se například Finskem nebo Švédskem, kde se hodně mluví o „celospolečenské obraně“. Co z jejich přístupu by podle vás dávalo smysl i v Česku?

David Slánský: Holistický přístup severských zemí je velmi inspirativní. Ve Finsku je pilířem bezpečnosti koncept „sisu“ – volně přeloženo houževnatost, vytrvalost a vnitřní síla čelit krizím.

Finský stát vytvořil rámec pro spolupráci bezpečnostních složek, škol, firem i neziskových organizací, a to by dávalo smysl převzít i v Česku.

K tomu je klíčové začlenit témata obrany, bezpečnosti a krizové připravenosti do veřejné debaty a vzdělávacího systému na všech úrovních.

RozhovoryRozhovory

„Na povrchu probíhá válka strojů. Poslední čtyři roky změnily bojiště,“ říká David Kubiš ze Cyber Drone Solutions

Zmiňujete také nedostatek odborníků – techniků, inženýrů nebo IT specialistů. Jak může armáda nebo obranný průmysl přilákat lidi, kteří dnes často míří spíš do velkých technologických firem?

Petr Brychta: Stát musí umožnit odborníkům přecházet mezi civilním sektorem a armádou. Při lákání talentů nejde jen o platy. Je nutné také zavést moderní systém práce s lidmi, výrazně zefektivnit a zrychlit náborový proces a nabídnout zajímavé benefity – jako například služební bydlení a specifická stipendia.

Ve studii varujete před scénářem, kdy země nakoupí moderní techniku, ale nebude mít lidi, infrastrukturu nebo peníze na její provoz. Hrozí podle vás takový scénář i Česku?

Petr Brychta: Ano. Pokud zůstane jen u nákupů techniky bez rozvoje lidí, logistiky a řízení, je toto riziko reálné. Moderní armáda nenakupuje zbraně, ale schopnosti. Ty vyžadují celý funkční ekosystém, od vycvičených specialistů, přes připravenou infrastrukturu až po zajištěné dodavatelské řetězce.

A poslední otázka trochu osobněji: kdybyste měli říct jednu věc, kterou by měla česká vláda změnit hned teď, aby byla obrana země opravdu silnější – co by to bylo?

David Slánský: Začít o tématu obrany, bezpečnosti a odolnosti hovořit bez negativního nálepkování a zlehčování, že teď nám nic nehrozí. Jinými slovy: přestat se chovat, jako by se nic nemohlo stát, a začít obranu a bezpečnost brát jako jednu z klíčových priorit státu.