Ursula von der Leyenová, předsedkyně Evropské komise
Shutterstock.com
Von der Leyenová chtěla dát Green Dealu duši. Nový evropský Bauhaus zatím spolkl miliardy a hledá výsledek
Nový evropský Bauhaus měl být výkladní skříní zelené proměny Evropy: propojit architekturu, design, udržitelnost a sociální dostupnost. Po šesti letech a více než 1,4 miliardy eur zůstává projekt daleko za původními ambicemi. Má jen jednu částečně dokončenou budovu a jeho kulturní dopad je zatím omezený.
šéfredaktor
Když Ursula von der Leyenová v roce 2020 představila Nový evropský Bauhaus, nešlo o běžný dotační program. Mělo jít o symbol. O estetickou a kulturní vrstvu Green Dealu, která ukáže, že klimatická transformace nemusí být jen o regulacích, povolenkách a emisních cílech, ale také o lepších městech, krásnější architektuře a dostupnějším bydlení.
Evropská komise projekt popisovala jako snahu spojit architekty, designéry, umělce, výzkumníky, urbanisty a firmy. Výsledek měl být „krásný, společný a udržitelný“: nízkoemisní, sociálně inkluzivní a zároveň přitažlivý pro veřejnost. Von der Leyenová o Novém evropském Bauhausu mluvila jako o „duši“ Green Dealu.
Po šesti letech je ale bilance slabší, než by odpovídalo původní rétorice. Projekt pohltil přes 1,4 miliardy eur, tedy zhruba desítky miliard korun, ale hmatatelných výsledků je málo. První skutečně nová budova spojená s iniciativou se začala stavět až v roce 2025 v Seville. Dánské studio BIG tam navrhuje sídlo pro unijní výzkumníky pod konstrukcí se solárními panely.
Velká slova, malý kulturní otisk
Problém Nového evropského Bauhausu není jen v počtu budov. Ještě větší otázkou je, zda se mu podařilo vytvořit širší kulturní hnutí, o kterém Komise mluvila na začátku.
Iniciativa má sice komunitu o zhruba dvou tisících členech a hlásí stovky projektů, její veřejný dosah je ale omezený. Na YouTube má jen stovky odběratelů, na Facebooku několik tisíc kontaktů a na Instagramu desítky tisíc sledujících. To není zanedbatelné číslo pro běžný projekt, ale je to málo pro iniciativu, která měla dát evropské zelené transformaci vlastní estetiku a identitu.
Kritici tvrdí, že problém je v samotném konceptu. Bývalý ředitel muzea Van Abbemuseum Charles Esche říká, že Nový evropský Bauhaus je „rámování 20. století pro otázku 21. století“. Jinými slovy: Brusel se podle něj opírá o slavnou minulost Bauhausu z let 1919 až 1933, místo aby vytvořil skutečně nový jazyk pro současnou krizi bydlení, klimatu a měst.
Peníze míří hlavně na jih Evropy
Zajímavá je i geografická stopa programu. Podle Evropské komise připadá zhruba 40 procent projektů Nového evropského Bauhausu v EU na jižní Evropu. Nejvíce peněz a projektů směřuje do Itálie, Španělska a Portugalska. Každá z těchto zemí má více unijně financovaných projektů než Německo, tedy země, kde historický Bauhaus vznikl.
To samo o sobě není problém. Jižní Evropa čelí silnému tlaku klimatických změn, přehřívání měst, bytové krizi i potřebě modernizace veřejného prostoru. Otázka ale zní, zda konkrétní projekty skutečně odpovídají ambici vytvořit novou evropskou architekturu a urbanismus.
Konkrétní skladba podpořených aktivit zároveň ukazuje, proč projekt naráží na kritiku. Vedle architektonických a urbanistických záměrů se mezi financovanými položkami objevují i menší vzdělávací, komunitní nebo kulturní projekty: web s „poznatkovými poklady“ podporovaný umělou inteligencí, kurz zaměřený na práci se dřevem v Janově nebo program městského občanského zapojení. Iniciativa Bauhaus Bites má zase financovat mimo jiné kuchařské workshopy v Palermu. Takové akce mohou mít lokální význam, obtížně se ale prodávají jako začátek nové evropské éry architektury a designu.
Takové aktivity mohou mít lokální smysl. Těžko se ale prodávají jako revoluce v evropské architektuře.
Problém evropských vlajkových projektů
Nový evropský Bauhaus tak ukazuje širší slabinu unijní politiky: schopnost vytvářet silné symboly, ale slabší schopnost převést je do viditelných výsledků.
Green Deal potřeboval pozitivní příběh. Nejen zákazy a povinnosti, ale také představu lepšího života: dostupného bydlení, kvalitních veřejných prostor, měst odolných vůči horku a energeticky úsporných budov. V tomto smyslu byl Bauhaus chytrý politický nápad.
Jenže pokud se po letech podpory, festivalů a grantů dá ukázat jen omezený počet fyzických výsledků, vzniká opačný efekt. Místo „duše Green Dealu“ se z projektu může stát symbol bruselské abstrakce: hezká slova, mnoho workshopů, ale málo staveb, které by lidé skutečně viděli a používali.
Von der Leyenové osobní projekt
Nový evropský Bauhaus je s Ursulou von der Leyenovou úzce spojený. Předsedkyně Evropské komise jej představila jako kulturní a estetickou vrstvu Green Dealu: projekt, který má propojit klimatickou politiku s architekturou, designem a každodenním životem lidí. Právě proto je slabší viditelnost výsledků pro Brusel citlivá. Pokud měl Bauhaus ukázat přívětivější tvář zelené transformace, musí být jeho dopad patrný nejen v grantových programech a festivalech, ale i ve městech, budovách a veřejném prostoru.
Právě proto je slabá bilance citlivá. Zatímco průmysl kritizuje Green Deal kvůli nákladům a regulaci, Nový evropský Bauhaus měl ukázat jeho přívětivější tvář. Pokud ale ani tento projekt nedokáže veřejnosti nabídnout jasně srozumitelný výsledek, ztrácí Brusel důležitý komunikační nástroj.
Evropa nepotřebuje jen klimatické cíle. Potřebuje ukázat, jak bude zelená transformace vypadat v ulicích, domech, školách a parcích. Nový evropský Bauhaus měl tuto roli plnit. Zatím ale působí spíš jako grantová značka než jako skutečné hnutí.
A to je pro projekt, který měl navázat na jednu z nejvlivnějších škol moderního designu, poměrně tvrdý verdikt.
