Průmysl, doprava, těžba i nové nízkouhlíkové projekty potřebují stále více elektřiny
Shutterstock.com
Energetický gigant se bouří proti Bruselu. Na evropském trhu ale dál vydělává
Norsko odmítá evropské výhrady k těžbě ropy a plynu v Barentsově moři a nechce nést náklady propojeného evropského trhu s elektřinou. Zároveň ale zůstává klíčovým dodavatelem plynu i elektřiny pro Evropu. Spor tak není o odchod z evropského trhu, ale o to, kdo ponese jeho náklady.
editor
Norsko nechce být evropskou „zelenou baterií“, a zároveň odmítá unijní výhrady k těžbě ropy a plynu v Barentsově moři. Na první pohled to může působit jako vzpoura proti Bruselu.
Ve skutečnosti ale Norsko evropskou energetickou integraci neopouští. Chce dál těžit a prodávat Evropě suroviny i elektřinu, zároveň však omezuje domácí náklady, které propojený trh přináší.
Norsko není členem EU a o těžbě na svém kontinentálním šelfu rozhoduje samo. Evropský návrh na moratorium pro arktické vrty navíc není zákazem, který by Oslo muselo respektovat.
Spor o Barentsovo moře je proto především otázkou obchodní a energetické strategie. Norsko má silnou pozici: po ruské invazi na Ukrajinu se stalo největším dodavatelem plynu pro Evropu a pokrývá zhruba 30 procent kombinované poptávky EU a Británie. Norská vláda letos očekává čistý příjem z ropného sektoru kolem 686 miliard norských korun.
Otázkou je spíše budoucnost arktických projektů. Nová ložiska mohou být připravována řadu let a jejich životnost sahá hluboko do období, kdy bude Evropa spotřebovávat méně fosilních paliv. Norsko má právo toto riziko podstoupit, nemělo by ale evropskou kritiku automaticky vydávat za útok na svou suverenitu.
Podobně je to s představou Norska jako „zelené baterie“ Evropy. Oslo skutečně nemůže samo vyrovnávat výkyvy celé evropské elektrické sítě.
Norská vodní energetika je ale mimořádně flexibilní a tamní přehrady mohou zadržovat vodu v době levné elektřiny a naopak zvýšit výrobu, když je jí v okolních zemích nedostatek.
Vyšší ceny = nespokojenost
To má ekonomickou hodnotu. Evropský trh navíc není postaven na tom, že Norsko samo absorbuje všechny přebytky solární a větrné energie. Norská vodní energie se kombinuje se švédskými zdroji, dánským větrem, evropskou solární energetikou, bateriemi a další flexibilitou.
Problémem se staly především ceny. Nová přeshraniční propojení s Německem a Británií vystavila některé norské spotřebitele vyšším cenám v době, kdy byla elektřina drahá i v zahraničí. Jejich nespokojenost je pochopitelná. Neznamená to ale, že propojení nefunguje.
Norsko v roce 2025 vyrobilo zhruba 162 TWh elektřiny a spotřebovalo 139,2 TWh. Vyvezlo přibližně 34 TWh a zároveň dovezlo 11,5 TWh. Právě schopnost elektřinu podle situace dovážet i vyvážet je smyslem propojeného trhu.
Norsko může nakupovat zahraniční elektřinu, když je levnější než spotřeba vody z vlastních přehrad, a naopak exportovat, když má jeho flexibilní vodní energie vyšší hodnotu.
Skutečnou výzvou je proto především domácí spotřeba. Průmysl, doprava, těžba i nové nízkouhlíkové projekty potřebují stále více elektřiny. Současně naráží výstavba nových zdrojů a sítí na odpor. Norský energetický regulátor očekává, že přebytek elektřiny v běžném roce klesne z přibližně 22 TWh v roce 2023 na zhruba 7 TWh v roce 2030.
Čerpací stanice Evropy?
To není důsledek evropského trhu, ale rostoucí domácí poptávky. Omezení přeshraničního obchodu může v některých letech krátkodobě snížit ceny, nevytvoří však elektřinu pro nové továrny ani nezajistí Norsku dostatek energie v suché zimě.
Norsko má právo odmítnout nové propojení, pokud mu jeho náklady připadají příliš vysoké. Stejně tak může rozhodovat o vlastní těžbě. Nemůže ale současně požadovat přístup na evropský trh, prodávat mu plyn a elektřinu a odmítat pravidla a kompromisy, které propojený trh přináší.
Norsko nemusí být evropskou baterií. Stejně tak ale nemůže být evropskou čerpací stanicí a dodavatelem elektřiny jen tehdy, když mu obchod vyhovuje.
