Mozek člověka se za stovky tisíc let příliš nezměnil, svět kolem něj ale ano. Jaké důsledky má digitální doba pro naši psychiku, proč se mladí lidé hůře soustředí a jakou roli v tom hrají sociální sítě?

O tom jsme hovořili s předním českým neurovědcem Alešem Benjamínem Stuchlíkem, profesorem Univerzity Karlovy a vědcem Fyziologického ústavu Akademie věd ČR.

Vedle výzkumu učení a paměti se věnuje také neurokoučinku, ve kterém převádí nejnovější poznatky o fungování mozku do každodenní praxe.

V rozhovoru vysvětluje, proč jsou sociální sítě tak návykové, jak dopamin ovlivňuje naše chování, zda lze mozek znovu naučit hlubokému soustředění i proč je digitální detox podle něj důležitější než kdy dříve. Přidává také praktické rady, jak zlepšit pozornost nebo udržet koncentraci při dlouhém řízení.

Často čteme články i vědecká data o tom, že se celkový psychický stav české populace – a zvláště mladších ročníků – zhoršuje. Je to dáno charakterem doby, změnou životního stylu, masivním rozšířením sociálních sítí nebo třeba jen tím, že se „pravěký“ lidský mozek hůře adaptuje na současné tempo a množství informací?

Skutečně je potřeba si uvědomit, že náš mozek vznikl za úplně jiných podmínek. Do dnešní doby se vyvinul někdy před 200 až 300 tisíci lety. A tehdejší podmínky, ve kterých lidé žili, byly úplně jiné, než jsou dnes.

V dnešní době se všechno velice zrychluje, život i přijímání informací jsou hektické. Určitě má vliv i to, jak se hýbeme nebo se o sebe staráme. Pohyb působí hodně pozitivně na zlepšení nálady, stejně tak pobyt na slunci a čerstvém vzduchu je extra zdravý.

Takže podle vás se skutečně kondice naší populace po duševní stránce zhoršuje a nárůst těchto dat není dán jen třeba důkladnější diagnostikou, jež by odhalovala jevy, které jsou v populaci dlouhé roky běžné, jen se o nich dosud nevědělo?

Zčásti to asi lepší diagnostikou také bude, ale celkově se ten psychický stav zhoršuje. Zvláště u mladých lidí se to často dává do souvislosti s technologiemi, smartphony, sociálními sítěmi.

Samozřejmě, že když sledujete nekonečný feed třeba na TikToku nebo Instagramu, váš mozek a nervovou soustavu to zatěžuje.

SpolečnostSpolečnost

Temná strana algoritmů: proč sociální sítě doporučují chlapcům násilí a misogynii?

Nedávno jsem ale zachytil i studii, která naznačovala, že na studenty nepříjemně působí také školní stres. Obecně se dnes konsenzus posouvá k tomu, že za zhoršení můžou technologie, ale já jsem s takovými závěry pořád opatrný, protože kauzálních studií není tolik.

Rozhodně si však myslím, že je potřeba se tím zabývat a řešit, proč si tolik mladých lidí stěžuje na narušení svého psychického zdraví. Je potřeba najít příčiny a odstranit je.

Existují nějaká data, byť třeba jen odhady, jaké množství informací „proteklo“ mozkem člověka ještě třeba před 100 až 200 lety a nyní? Protože si dokážu představit, že to kvantum skutečně výrazně narostlo. A jak jste sám řekl, náš mozek se původně vyvinul do docela jiných podmínek.

Přiznám se, že úplně nevím, jestli taková konkrétní data existují, ale rozumím otázce. Dneska jsme informacemi doslova bombardováni a je hodně těžké vybírat si ty relevantní.

Mozek má schopnost filtrovat to, co je pro něj podstatné, a ostatní podněty potlačit. Jenže dneska tahle schopnost naráží na hranici svých možností. Proto jsme často rozhození.

Sociální sítě mají algoritmy navržené tak, aby nás „chytly a nepustily.“ Ostatně technologičtí giganti sami najímají neurovědce, aby jim s designem jejich feedů pomáhali. Uživatel pak doslova nemůže přestat scrollovat. Dá se říct, co to dělá s naším mozkem, že se tak jednoduše chytíme na háček?

Jde hlavně o uvolňování dopaminu na synapsích, které patří do systému odměny. To je systém mozkových jader, která bohužel nemají české názvy. Patří tam třeba ventrální tegmentální oblast atd.

Jde o oblasti, mezi kterými jsou dráhy a na synapsích neuronů se uvolňuje dopamin. V tomhle kontextu funguje jako signál odměny – buď se z něčeho radujeme, nebo se na něco těšíme.

SpolečnostSpolečnost

Kdepak Ozempic. Respektovaný vědec zběhl z potravinářství a propaguje lepší způsob hubnutí

Je to podobný mechanismus, jako když prožíváme jakoukoli jinou radost. Třeba když se dobře navečeříme, projdeme se v přírodě, zacvičíme si.

Ale je také podobný tomu, když například závislý gambler začne hrát nebo si kokainista dá svoji drogu. Také se jim uvolní dopamin.

No a uvolňování dopaminu je při těch přirozených radostech menší než v případě nezdravých vzorců daných drogami – nebo i sociálními sítěmi.

Tam se tenhle neuropřenašeč uvolňuje ve větší míře, takže si člověk po čase „zvykne“ a už mu nedělají takovou radost „obyčejná“ potěšení. Nenaplňují ho tolik.

Dá se v tomhle případě mluvit o tom, že sociální sítě můžou pro někoho být jako jakákoli jiná škodlivá droga, co se týče vyplavování dopaminu a čím dál větší potřeby dalších a dalších čím dál intenzivnějších zážitků? Nebo je to příliš velké zjednodušení?

Počítám, že nepůjde o tak velké hodnoty jako například u zmíněného kokainu. Ten uvolňuje dopamin z presynaptických zakončení, takže tak vysoké hodnoty to v případě sociálních sítí nebudou. Ale pravděpodobně půjde o vyšší hladiny než u běžných radostí, které si můžeme dopřát.

Ono se to špatně měří. U člověka se to dá hlavně nepřímo odhadnout. Ale pokud jde třeba o sport nebo přípravu dobrého jídla, vždycky platí, že musíme něco udělat aktivně, aby přišla odměna. Je to pozitivní motivace.

Kdežto u drog a dalších nezdravých vzorců odměny dosáhneme díky únikovým řešením, kterými opravdovou aktivitu nahradíme.

A co to tedy udělá s mozkem mladého člověka, dospívajícího, který nemá mozek a psychiku ještě zcela vyvinuté?

U mladých lidí je náročnější se na takové výkyvy dopaminu adaptovat. Souvisí to s tím, že systémy v mozku, které řídí takzvanou sestupnou kontrolu, jako je třeba prefrontální kůra, kterou máme za čelem, se úplně vyvíjejí až mezi 22. a 25. rokem života. Teprve potom jsou úplně „hotové“.

Můžete popsat, jak tenhle kontrolní mechanismus v mozku funguje?

Jsou to vlastně „brzdicí systémy“. Prefrontální kůra nám říká: tohle pro tebe není dobré, to nedělej. A pokud jsme plně vyvinutí, ten hlas často poslechneme. Pokud zatím nemáme tuhle funkci v plné pohotovosti, chováme se jinak.

Je tam tendence k vyššímu riziku?

Jde o impulzivnější chování. Víc riskovat, dojít až na hranici…

SpolečnostSpolečnost

Zoufalství mileniálů. Kvůli drahému bydlení jsou čím dál osamělejší

A můžeme naše mozky zase „restartovat“ k tomu, abychom se znovu mohli těšit z běžných radostí a nebyli jsme pouze ve vleku závislostí? Protože když se podíváme kolem sebe, na mobilu nebo jiném zařízení je spousta lidí skoro nepřetržitě.

Určitě je fajn digitální detox. Za ten hodně pléduju. Zároveň zatímco u závislosti na chemikáliích se jich člověk musí úplně vyvarovat, u technologií to nejde udělat. To bychom dnešního člověka úplně vytrhli z jeho prostředí, vztahů, práce.

Adiktologové a terapeuti pak mluví o nastavení zdravějších vzorců. Člověk zmírní užívání, snaží se ty věci používat smysluplněji a s nějakou rozumnou mírou.

V souvislosti se sociálními sítěmi a neustále „vyskakujícími“ notifikacemi na sobě řada lidí pozoruje i úpadek pozornosti a hlubokého, dlouhého soustředění. Máte tuhle zkušenost i z pozice neurovědce?

Vlastně se mimoděk „učíme“ tříštit pozornost. Mozek si na režim neustálého přepínání zvyká. A když to necvičíme, nejsme opravdové hloubky už ani schopni – poddáváme se tomu těkání a vlastně „trénujeme“ mozek, aby byl ještě nepozornější.

Je to trochu bludný kruh, při němž je pozornost omezená, my ji proto tolik nezatěžujeme, nesnažíme se trénovat delší soustředění, a proto nadále upadá. Občas s nadsázkou říkám, že to je „nepravá ADHD“.

Pohyb působí hodně pozitivně na zlepšení nálady, stejně tak pobyt na slunci a čerstvém vzduchu je extra zdravý.

Skutečná ADHD je neurovývojová porucha, která je pravděpodobně částečně založena už geneticky, částečně prostředím. A někdy mám pocit, jako by se lidé snažili si na sociálních sítích takovou ADHD ve velkých uvozovkách „uhnat“.

V tomto případě samozřejmě nemám na mysli opravdovou ADHD, ale stav, kdy tříštím pozornost, u ničeho nevydržím delší dobu. Už tím, jak přerývaně konzumuju informace, to může připomínat poruchu soustředění. Tou těkavostí.

A dá se s tím něco dělat? Můžu svůj mozek zpětně naučit, jak se koncentrovat hlouběji, nepřepínat tolik?

Hodně věřím na trénování mozku. Rozhodně si myslím, že pokud se člověk naučí soustředit déle, třeba sledovat nějaký text delší dobu, je to pro něj i konkurenční výhoda. Protože je mentálně výkonnější, je schopný se víc věcí naučit.

Když se snažíme soustředit na práci, ale stále nás něco nebo někdo vyrušuje – typicky maily, notifikace, požadavky kolegů – býváme unavenější. Skutečně nás neustálá snaha se „konečně“ pořádně zkoncentrovat vyčerpává?

Pozornosti vždycky nějakou dobu trvá, než se ustálí na svém maximu, poté klesá. Jedna věc je, že se tím vyrušováním vytrháváme z hlubší práce a ztrácíme čas. A druhá – je to má soukromá teorie, ale věřím jí – že se člověk doopravdy víc unaví.

Digitální wellbeingDigitální wellbeing

Mozek v rozkladu. Mladí jsou závislí na doomscrollingu, jejich duše trpí čím dál víc

Odpovídá to i tomu, jak mozek funguje a spaluje energii. Na to, že váží asi dvě procenta lidské hmotnosti, „sežere“ okolo dvaceti procent energie. Takže ano, věřím, že nás jeho neustálé „přepínání“ snáze unaví a vyčerpá.

Trošku teď skočím, ale souvisí to s tou pozorností. Máme léto a lidé cestují na dovolené, často vlastním autem nebo na motorce. Jak si na dlouhých cestách, zvlášť v horku, udržet pozornost, aby nedošlo k neštěstí?

Určitě je dobré dělat pravidelné přestávky, třeba po dvou hodinách. Je to známý fakt a skutečně funguje, člověk se díky tomu občerství. Mně hodně pomáhá i omytí obličeje studenou vodou, je to skvělý minitip, jak si udržet svěžest delší dobu.

Je potřeba si uvědomit, že řídíme procedurální nevědomou pamětí. To znamená, že jedeme trochu automaticky a můžeme si při tom povídat nebo poslouchat rádio. Pro pozornost je dobré znovu zapojit vědomí: aktivně skenovat provoz, svoje okolí. Víc to unavuje, ale vnímání je v tu chvíli aktivnější.

Existuje něco, na co si v letním provozu máme dát obzvlášť pozor?

Jednou z věcí je rozdíl ve vnímání aut a motorek. Mozek má tendenci vidět to, co je menší, jako méně významné. Stává se pak, že řidič auta přehlédne jedoucího motorkáře.

Jak k tomu dojde?

Ze senzorické paměti, té ultrakrátké, která je ještě před krátkodobou, to jakoby „vypadne“. Řidič motorku zahlédne, ale vlastně ji nevnímá. Roli hraje i periferní vidění. Jako ostré vnímáme to, co je v centru zorného pole, na okraji se nám objekty rozmazávají. Pokud se nám na periferii vidění „mihne“ malá motorka, nemusíme ji zaregistrovat.

Zároveň se traduje, že k množství nehod dochází těsně před cílem cesty, kdy už vědomí poleví a máme dojem, že je „vyhráno“. Jak se tomu můžeme bránit?

Možností je neustále si vědomě připomínat, že cesta končí až ve chvíli, kdy zaparkujeme. Být ve střehu pořád, i těch posledních pár desítek kilometrů. Klidně si opět udělat přestávku, protože statisticky je riziko úplně stejné jako na začátku cesty.