Dne 6. října 1973 Egypt a Sýrie zaútočily na Izrael. Americký prezident Richard Nixon se postavil za židovský stát a rozkázal ho vojensky zásobovat. Během jednoho měsíce Američané dopravili do Izraele 22 325 tun materiálu, včetně tanků, dělostřelectva a munice. Po počátečních problémech Izrael arabský nápor ustál a přešel do protiútoku. Příměří bylo uzavřeno 25. října. Globální dopady války ale teprve začínaly.

Zásadní bylo rozhodnutí dvou institucí: Organizace arabských zemí vyvážejících ropu (OAPEC) a Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC), jejichž členství se dost překrývalo. Jejich členové se dohodli na odplatě státům, které pomohly Izraeli. OAPEC ohlásila ropné embargo proti USA, Nizozemsku, Portugalsku, Jižní Africe a Rhodesii. Nizozemsko, jelikož povolilo průlet amerických letadel, bylo tradičně proizraelské, ale také proto, že přes jeho přístavy proudilo nejvíce ropy do západní Evropy. Portugalsko poskytlo Američanům své vojenské základny na Azorech. V Jižní Africe a Rhodesii, dnes Zimbabwe, vládla bílá menšina a byly považovány za tradiční spojence Izraele. Navíc arabské státy oznámily snížení produkce o pět procent měsíčně, dokud nebudou splněny jejich požadavky, z nichž nejdůležitější byl návrat Izraele na hranice z roku 1949. Cílem bylo znemožnit, aby státy pod embargem mohly nakupovat od svých sousedů. Zároveň mělo snížení produkce donutit tyto státy, aby zatlačily na USA. Během ropné krize množství dostupné ropy kleslo zhruba o pět milionů barelů za den, což představovalo 10 procent světové spotřeby. Nedostatek suroviny pak využil OPEC k vyšponování cen. Celkově cena ropy během krize vyskočila o téměř 300 procent, ze tří dolarů za barel na 12.

Dopady se projevily po celém světě. Hlavním problémem nebylo ropné embargo, které se nakonec týkalo jen pár států, ale exploze ceny ropy, což přispělo k inflaci, recesi a následně stagflaci – zničující ekonomické kombinaci vysoké inflace, malého růstu HDP a vysoké nezaměstnanosti. Například americkou ekonomiku krize stála 500 tisíc pracovních míst a ztrátu HDP někde mezi 10 a 20 miliardami dolarů. Drahá ropa i po skončení embarga pak ekonomické problémy dál prohlubovala. V roce 1979 íránská revoluce způsobila druhý ropný šok a cena ropy se opět ztrojnásobila. Zatímco v roce 1964 činila v USA míra inflace jedno procento a nezaměstnanost pět procent, o deset let později inflace vyrostla nad 12 a nezaměstnanost na sedm procent, v roce 1980 pak inflace vyskočila na 14,5 a nezaměstnanost na 7,5 procenta. Ropná krize nebyla jediným důvodem tohoto stavu, inflace začala růst již v roce 1965, velmi k ní přispěl také rozpad poválečného brettonwoodského systému, kdy měny byly fixně navázány na dolar, jenž byl navázaný na zlato.

Ropná krize také pohřbila keynesiánský model řízení ekonomiky. Ten velel k velkým vládním zásahům do hospodářství, kdy stát měl řídit poptávku a tím udržovat balanc mezi nezaměstnaností a inflací. Ropný šok ale zvýšil jak inflaci, tak nezaměstnanost. Státní zásahy podle pravidel keynesianismu, tedy utrácení za účelem zvýšení poptávky, situaci jen zhoršily. Problémem nebyla malá poptávka, ale malá nabídka. Více peněz tak naráželo na nižší nabídku zboží, což ceny dál zvyšovalo.

Celá krize měla i nepředvídané politické důsledky. Přičítá se jí například zpomalení evropské integrace v 70. letech. Země sdružené v Evropském hospodářském společenství, předchůdci Evropské unie, se zachovaly značně sobecky, když odmítaly sdílení ropných zásob. Obzvláště bito bylo Nizozemsko, jediná země EHS pod plným embargem. Portugalsko bylo před nejhoršími následky embarga ochráněno díky faktu, že mělo vlastní zdroje ve své kolonii Angole. Inflace a zhoršující se ekonomická situace ale přispěly k takzvané karafiátové revoluci, která v dubnu 1974 svrhla tamější autoritářský režim. V Rhodesii zase vedla recese způsobená vysokou cenou ropy k odlivu bílých obyvatel, což jen znásobilo nespravedlnost bílé vlády nad většinovým černošským obyvatelstvem. V roce 1980 běloši předali vládu černé většině.

Uskromněte se!

Nejvíce ale embargo a následná krize dopadaly na Spojené státy. Změny jako vybudování celonárodní sítě dálnic a migrace z center měst na předměstí vedly k boomu amerického automobilismu. Spotřeba ropy vyrostla z 6,5 milionu barelů na den v roce 1950 na 15 milionů v roce 1970. V roce 1971 Nixon v rámci boje s rostoucí inflací oznámil systém regulace mezd a cen, který se týkal i ropy. Jedním z výsledků bylo, že se nevyplatil průzkum a těžba nových ložisek, zatímco stará vysychala. To jen znásobilo americkou závislost na zahraniční ropě. Zatímco v roce 1950 dovoz ze zahraničí pokrýval zhruba osm procent domácí spotřeby ropy, v roce 1973 to bylo 19 procent.

Kroky Washingtonu v reakci na embargo zahrnovaly celé spektrum – od těch očekávatelných až po komické. Federální vláda alokovala podíl státům na základě spotřeby v roce 1972. Tam, kde reálná spotřeba ropy mezitím vzrostla, se rychle dostavil nedostatek. Byl zaveden přídělový systém sudých a lichých čísel: auta s poznávací značkou končící sudým číslem směla tankovat v sudé dny a naopak, mnoho čerpacích stanic zavedlo limity na nákup. I tak Americká automobilová asociace uvedla, že v posledním únorovém týdnu roku 1974 nemělo 20 procent amerických čerpacích stanic žádné palivo. V rámci snahy snížit spotřebu federální vláda zavedla celonárodní maximální rychlost 55 mil za hodinu (zhruba 88 km/h). Tato regulace pak přežila ropnou krizi o mnoho let, teprve v roce 1987 byla maximální rychlost navýšena na 65 mil za hodinu (105 km/h) a v roce 1995 byla regulace rychlosti navrácena jednotlivým státům.

Nixon také vyzval Američany, aby ubrali na svých termostatech šest stupňů Fahrenheita (zhruba 3,3 °C). „Mimochodem, můj lékař mi říká, že při teplotě 66 až 68 stupňů (18 až 20 °C) je člověk ve skutečnosti zdravější než při 75 až 78 stupních (23 až 26 °C), jestli vás to aspoň trochu uklidní,“ pokusil se je uchlácholit. A k tomu ještě zavedl celoroční letní čas. Zdůvodněním bylo, že díky posunu lidé nebudou večer tolik svítit, čímž se ušetří energie. Prezident sliboval, že změna „přinese v zimních měsících úsporu odpovídající odhadem 150 tisíc barelů ropy denně, bude znamenat jen minimální nepříjemnosti a bude vyžadovat rovnocennou účast všech“. Vstávání za hluboké tmy v zimních měsících ale bylo extrémně nepopulární a v říjnu 1974 ho nový prezident Gerald Ford odvolal.

Nakonec ale arabské státy stažení Izraele na hranice z roku 1949 nedosáhly. Ve snaze vydělávat na drahé ropě a finálně si to nerozházet s USA nakonec ustoupily. Dne 18. ledna Izrael podepsal dohodu s Egyptem o stažení svých vojsk na východní stranu Suezského kanálu, to dokončil 5. března, 17. března arabské státy oznámily konec embarga.

Kdo je připraven, není překvapen

Nynější ropná krize plynoucí z uzavření Hormuzské úžiny má potenciál být ještě ničivější než ropný šok v roce 1973. Zatímco v roce 1973 bylo z trhu odstraněno něco přes šest procent světových zásob ropy, nyní to může být až 20 procent. Nejhůře je zasažena Asie, kam míří 80 procent blízkovýchodní ropy. Evropa není závislá na jediném zdroji. Největším dodavatelem EU jsou USA, které dodaly 15,1 procenta spotřeby v roce 2025. Následuje Norsko s 14,4 a Kazachstán s 12,7 procenta. Další významní dodavatelé jsou Libye (devět procent), Saúdská Arábie (6,5), Nigérie (5,9) a Irák (5,2 procenta). Samozřejmě i výpadek nějakých 15 procent z Blízkého východu může představovat problém. Nicméně je to zhruba srovnatelné s výpadkem, který zažily USA v roce 1973, a i když to vedlo k nepochybným disrupcím, nenastal kolaps společnosti. V porovnání s Asií situace není nijak dramatická. Výjimkou je kerosin: asi 60 procent evropského leteckého paliva pochází z Blízkého východu.

Zkušenost ze 70. let zároveň ukazuje, že nejničivějším důsledkem krize byla inflace spoluzpůsobená růstem ceny paliv. Navíc před ní není úniku. I státy, které nebyly pod embargem, zažily zdražování. Výsledkem byla recese, která zasáhla velkou část Západu a protáhla se až do roku 1975. Poté přešla do stagflace s mizerným růstem, jenž vydržel až do začátku 80. let.

Uzavření Hormuzu je ale karta, již může Írán použít nanejvýš jednou. Ropný šok v 70. letech vedl k velkým změnám, jejichž cílem bylo zaručit, aby se situace nemohla opakovat. Výsledkem byly nové těžařské technologie umožňující využívat dříve nedostupná ložiska či prodloužit životnost těch starých. Díky tomu se USA staly v roce 2020 čistým ropným exportérem. Světový podíl OPEC na ropné produkci spadl z 53 procent v roce 1973 na zhruba 36 procent dnes. Důsledkem byla i honba za efektivitou, snaha z každé kapky ropy vymačkat co nejvíce. Podle Bakerova institutu při Riceově univerzitě „celosvětová spotřeba ropy na obyvatele v přepočtu na jeden dolar hrubého domácího produktu od roku 1973 klesla o celých 60 procent“. Spustilo to i hledání alternativních zdrojů energie. Ve Francii přímým důsledkem byl v březnu 1974 oznámený plán na výstavbu jaderných elektráren. Dnes Francie vyrábí asi 70 procent elektřiny z jádra. Státy začaly budovat také strategické rezervy.

Dá se očekávat, že státy Perského zálivu budou nyní investovat do způsobů, jak obejít Hormuzský průliv. Před válkou Hormuzem proudilo zhruba 20 milionů barelů denně. Saúdská Arábie, největší světový vývozce ropy, má již nyní ropovod vedoucí do Rudého moře, schopný přepravit sedm milionů barelů denně, tedy většinu její denní ropné produkce (tu země v důsledku íránského konfliktu snížila z deseti na cca osm milionů barelů denně). Kapacita tamějšího přístavu je ale jen čtyři miliony barelů. Podobně Spojené arabské emiráty mají nouzový ropovod ústící do Ománského zálivu, jenž má kapacitu až 1,8 milionu barelů denně. Společně zmenšují dopady íránské blokády. Po válce nejspíše přijde další výstavba alternativních cest.

Takovéto přesměrování ale trvá několik let. Do té doby se svět musí připravit na možnou ekonomickou mizerii.