Česku chybějí řemeslníci, pracovní síla stárne a odborná práce zdražuje. Proč má být jednou z odpovědí právě mistrovská zkouška?

Sama mistrovská zkouška řemeslníky „z klobouku“ nevytáhne ani nezlevní odbornou práci. To bychom si lhali. A upřímně: poctivá odborná práce má být poctivě zaplacená. Zkouška ale řemeslníkovi vrací něco, co u nás dlouho chybělo – jasně uznávaný profesní vrchol, na který lze po vyučení navázat.

Výuční list má být začátkem cesty, ne jejím stropem. Pro mladého člověka je důležité vidět, že se může vypracovat, nabírat zkušenosti, později vést tým, předávat své zkušenosti dál a získat titul, který něco znamená. Pro zákazníka je zase důležité vědět, koho si pouští domů nebo na stavbu.

Zkouška tedy není jedinou odpovědí na nedostatek lidí. Je to jeden z nosných kamenů, bez nichž prestiž a budoucnost řemesel nepostavíme.

Jaký konkrétní problém má vyřešit – nízkou prestiž řemesel, rozdílnou kvalitu služeb, slabé odborné vzdělávání, nebo nedůvěru zákazníků?

Především rozdílnou kvalitu práce a nedůvěru zákazníků. Dnes si zákazník může přečíst deset recenzí, podívat se na fotografie a stejně často neví, jestli si objednává fachmana, nebo člověka, který má jen dobře udělaný profil na internetu.

Mistrovská zkouška má jednotně ověřit, že člověk rozumí svému řemeslu, zná správné technologické postupy a dokáže zakázku také slušně vést. Proto nemá být jen o práci rukama. Patří do ní i cenotvorba, rozpočtování, základy práva, komunikace se zákazníkem nebo vyřizování reklamací.

Mistr není automaticky bezchybný člověk. Prokázal ale vyšší odbornost podle stejných pravidel jako ostatní. Zákazník tak konečně dostane srozumitelné vodítko, které platí stejně v Praze, Brně i v malé obci.

Není mistrovská zkouška léčbou následků, zatímco skutečným problémem zůstává stav učňovského školství a nedostatek mladých lidí v oborech?

Byla by léčbou následků, kdybychom tvrdili, že má napravovat učňovské školství. To ale netvrdíme. Potřebujeme kvalitnější praxi, větší zapojení firem, dobré odborné instruktory i školy vybavené pro dnešní technologie. Není to ale volba mezi školou a mistrovskou zkouškou. Potřebujeme obojí.

Učeň se ve škole naučí základy, potom získává zkušenosti v provozu a po letech může prokázat, že se stal mistrem svého oboru. Tak profesní růst funguje.

U nás jsme z této cesty na desítky let odstranili poslední stupeň a teď se divíme, že řemeslo působí jako vzdělávací slepá ulička. Mistrovská zkouška školství nenahrazuje. Navazuje na něj a zkušeným lidem dává lepší možnost předávat řemeslo další generaci.

Hospodářská komora tvrdí, že nepůjde o další regulaci ani překážku podnikání. Jak zajistíte, aby se z dobrovolného titulu časem nestala faktická podmínka pro zakázky, pojištění nebo výkon profese?

To riziko je legitimní a pravidla ho musí hlídat od prvního dne. Současný návrh stojí na jasných principech: zkouška je dobrovolná, není licencí k podnikání ani podmínkou živnostenského oprávnění a její nesložení nikoho z oboru nevyloučí. Členství v cechu nebo komoře také nesmí být vstupenkou ke zkoušce.

Ve veřejných zakázkách nemá být mistrovský list automatickou podmínkou, ale nanejvýš jednou z možností, jak kvalitu doložit. Na druhou stranu, pokud zadavatelé zakázek přirozenou cestou, nikoli centrálním nařizováním, dospějí k závěru, že absolvování mistrovské zkoušky je garancí kvality, bude to pro celý systém zásadní ocenění.

Stejně důležité je, aby byla zkouška dostupná v regionech a aby její cena odpovídala skutečným nákladům. Co ale bude někdo vyžadovat za patnáct nebo dvacet let, nelze poctivě předpovídat. My dnes prosazujeme otevřený a dobrovolný systém, nikoli nové podmínky vstupu do řemesla.

V Německu a Rakousku má titul mistra dlouhou tradici. Lze ale převzít samotnou zkoušku bez jejich systému praxí, firemního vzdělávání a společenského ocenění řemesla?

Mechanicky to převzít nejde. Německo a Rakousko mají desítky let budovaný duální systém, silné profesní organizace a jiné společenské postavení řemesla. My začínáme z jiného místa.

To ale není důvod dalších třicet let čekat, až bude všechno dokonalé. Musíme začít po částech a tyto části postupně propojit. Stát má nastavit jednotná pravidla a dohled, lidé z praxe přinesou aktuální odborné standardy, školy mohou připravovat uchazeče a zkušení pedagogové mají mít místo ve zkušebních komisích. Současně je nutné rozvíjet spolupráci škol s firmami.

Mistrovská zkouška sama německý systém nevykouzlí. Může ale být potřebným cílem, k němuž postupně vybudujeme českou cestu od učně přes praxi až k mistrovi.

Co získá zákazník navíc, když si objedná držitele mistrovského titulu – vyšší kvalitu, lepší záruku, větší odpovědnost, nebo především vyšší cenu?

Především jistotu, že odborné schopnosti člověka někdo jednotně a prakticky ověřil. Práva zákazníka z vadného plnění platí vůči každému dodavateli, ať už titul má, nebo ne. U mistra je ale větší předpoklad, že práce bude provedena správným postupem, zakázka bude rozumně naplánovaná a případný problém se nebude zametat pod koberec.

Cena z titulu automaticky neplyne. Mistrovský list není cenovka.

Zákazník může být samozřejmě ochoten za ověřenou kvalitu připlatit, stejně jako si připlácí za jiné ověřené služby. Nejdražší řemeslník ale nemusí být nejlepší. Jedno však platí skoro vždycky: špatně odvedená práce bývá nakonec nejdražší, protože ji někdo musí opravit.

Pokud má být mistr garantem kvality, měl by také nést větší odpovědnost. Bude možné titul pozastavit nebo odebrat člověku, který opakovaně odvádí nekvalitní práci?

To je férová otázka. Mistrovská zkouška je v navrženém systému nástrojem k ověření kvalifikace, nikoli licencí k výkonu profese. Jednou získaný titul proto nelze odebrat, podobně jako konstruktérovi nevezmete titul inženýra.

Samotná reklamace tedy nemůže automaticky znamenat odebrání titulu. Komora také nemůže dělat soudce v každém sporu mezi zákazníkem a řemeslníkem. Za vadnou práci nese mistr smluvní a zákonnou odpovědnost stejně jako každý jiný dodavatel a zákazník má k dispozici reklamaci, kontrolní orgány i soud.

Veřejný registr má především umožnit ověřit, zda člověk titul skutečně získal a v jakém oboru. Zákon musí zároveň postihovat jeho zneužívání. Nechci ale tvrdit, že tím debata končí. Pokud praxe ukáže, že systém neumí reagovat na opakovaná a prokázaná selhání, bude nutné pravidla vyhodnotit a případně znovu otevřít.

Kdo bude určovat obsah zkoušek a profesní standardy? Nehrozí, že si zavedené profesní skupiny nastaví podmínky tak, aby omezily novou konkurenci?

Kdyby si podmínky určoval jeden cech za zavřenými dveřmi, byla by tato obava oprávněná. Standardy ale musí být jednotné, veřejné a pod dohledem státu.

Lidé z praxe jsou při jejich tvorbě nezastupitelní, protože vědí, jaké materiály, technologie a postupy se skutečně používají. Vedle nich ale mají být zapojeni také pedagogové a další odborníci. Přístup ke zkoušce se musí řídit věcnými podmínkami, nikoli členskou legitimací nějaké organizace.

Z vlastní zkušenosti navíc vím, že kvalitní řemeslníky v ceších nejvíc štve, když někdo jejich obor kazí špatnou prací. Chtějí dobré následovníky, ne uzavřený klub. Na dobrý úmysl ale nestačí spoléhat. Proto potřebujeme transparentní pravidla, dohled a stejné podmínky pro všechny.

Jak se bude přistupovat ke zkušenému řemeslníkovi s desítkami let praxe a stovkami kvalitních realizací, který nemá potřebu znovu skládat zkoušku?

Úplně normálně: bude dál pracovat, podnikat a získávat zakázky na základě svých referencí. Nikdo mu živnost nevezme a nikdo netvrdí, že bez mistrovského listu přestal umět řemeslo.

Pro člověka, kterému je pětašedesát let a má půl roku dopředu plný kalendář, nemusí mít zkouška velký osobní smysl. Je to jeho rozhodnutí. Zároveň ale nemůžeme titul rozdávat automaticky podle počtu odpracovaných let. Třicet let praxe může znamenat třicet let výborné práce, ale také třicet let opakování stejných chyb.

Jestli má titul znamenat v celé zemi totéž, musí každý zájemce prokázat stejný standard. Reference a mistrovský list se nevylučují. Jsou to dva různé způsoby, jak si zákazník může ověřit, komu práci svěří.

Může nový titul skutečně přesvědčit patnáctileté žáky a jejich rodiče, že učňovský obor není druhou volbou pro méně úspěšné děti?

Samotná dvě písmena na vizitce nikoho nepřesvědčí. Titul ale ukazuje, že řemeslné vzdělávání nekončí výučním listem a že i tady existuje jasná cesta vzhůru.

Rodiče chtějí pro své děti perspektivu. Musíme jim ukázat, že šikovný kluk nebo holka se mohou vyučit, získat praxi, stát se mistry, vést lidi a předávat své know-how dál. Také musíme ukazovat, že moderní řemeslo není jen kladivo a montérky. Dnes se pracuje s počítači, diagnostikou, speciálním softwarem, moderními stroji nebo drony.

Mladým nesmíme slibovat, že budou dva roky po škole vydělávat sto tisíc. Musíme jim ale říct pravdu: kdo se chce učit, umí něco rukama i hlavou a odvádí poctivou práci, má velmi dobrou budoucnost. Řemeslo není náhradní volbou pro ty, kterým nevyšla jiná cesta. Je to jiná první volba.

Firmy dlouhodobě upozorňují na nedostatek absolventů. Investují ale samy dost do škol, praxí, vybavení a odborných instruktorů?

Jak které. Jsou firmy, které se školami dlouhodobě spolupracují, podílejí se na jejich vybavení a zajišťují instruktory i kvalitní praxi. Pak jsou ale také firmy, které si každý rok postěžují, že nejsou lidé, ale do školy se přijdou podívat nanejvýš na den otevřených dveří. To nestačí.

Podniky nemohou stát před školou s nataženou rukou a čekat na hotového zaměstnance. Musí pomoci s praxí, podílet se na moderním vybavení a hlavně dát mladému člověku zkušeného mentora.

Současně je fér říct, že velký strojírenský podnik má jiné možnosti než malá stavební nebo malířská firma. Ve strojírenství nemůžete velkou část profesí vykonávat bez zaměstnavatele, který vlastní potřebné technologie. V malé firmě naopak musíte zvažovat, zda se vám investice do výuky lidí vrátí, když vám za dva roky odejdou „na volnou nohu“.

Stát proto musí nastavit rozumné podmínky a motivaci, aby se investice do učňů vyplatila i menším zaměstnavatelům.