Martina Chloupková, Chief People Officer a členka boardu Seyfor
Seyfor
Manažer je alfa a omega. Bez něj vám nepomůže ani AI, ani akvizice, říká šéfka HR Seyforu
Seyfor loni překonal obrat 5,5 miliardy korun a miliardovou EBITDA. Co se ale při tak rychlém růstu děje uvnitř firmy a dá se takové tempo vůbec zvládnout? O tom mluví Martina Chloupková, Chief People Officer skupiny. Podle ní je dnes největší výzvou velké technologické firmy schopnost růst nejen počtem lidí, zákazníků a akvizic, ale také v inovacích, kompetencích, leadershipu a schopnosti organizace absorbovat vlastní velikost.
šéfredaktor
Seyforu se poslední roky daří. Je něco, co za skvělými čísly nemusí být na první pohled vidět?
Že firma neroste jako celek stejným tempem. Byznysově rosteme rychle, hodně tomu pomáhají akvizice, ale ten druhý růst, můžeme mu říkat třeba mentální, ten, kdy se firma učí ustát svoji vlastní velikost, je pomalejší. Dlouho jsme výrazně investovali ven, do akvizic, a míň dovnitř, do lidí, kompetencí a třeba i toho, jak rozvíjet naše produkty, prodávat je chytřeji. Teď si to začínáme uvědomovat, musíme, protože jinak nám okolí uteče.
Dá se takový problém poznat včas?
Některé věci ano, jiné se ukážou až ve chvíli, kdy firma začne být komplexnější. Ale myslím, že dnes už máme mnohem větší schopnost si tyhle otázky pokládat včas.
A do toho ještě přišla AI. Najednou jsme všichni nuceni přemýšlet o efektivitě, dovednostech a o tom, jak má vlastně vypadat práce v technologické firmě. A zároveň vidíme, jak rychle se rozevírají znalostní nůžky. Najednou si musíte říct: máme uvnitř dostatečné know-how na to, abychom obsloužili portfolio zákazníků, kterém máme, nebo nám budou odcházet? Protože samozřejmě můžete přikupovat jednu firmu za druhou, ale pokud vám budou ubývat zákazníci nebo nebudete schopni využít potenciál lidí, samotná velikost vám nepomůže.
Takže ano, je to do velké míry škola. Rosteme za pochodu a učíme se, jak být velkou organizací, nejen jak být velkou firmou.
Je těžké podobný růst manažersky uřídit?
To je pro mě alfa a omega celého příběhu. Už dlouho tvrdím, že manažer je naprosto kritická osoba. Řízení lidí je dnes úplně jiná disciplína, než bývala. Dřív manažerovi stačila odbornost a základní leadership. Dneska potřebuje umět adaptaci, změnový management, transformaci, protože svět se mění rychleji než dřív. V Seyforu teď kvůli tomu měníme i kompetenční model manažerů. Ptáme se, jaké schopnosti od nich vlastně chceme, a odpověď se hodně posouvá od čisté odbornosti k práci s lidmi. Jsou moji lidé dostatečně schopní udržet byznys?
Management je jiná disciplína
Co je pro technologickou firmu dražší: chybějící odborník, slabý manažer, nebo tým, který sice plní cíle, ale postupně vyhoří?
Tohle se podle mě nedá jednoduše seřadit. Obecně platí, že firmu vždycky stojí peníze člověk na špatném místě, ať je to odborník, nebo manažer. Rozdíl je v tom, jestli se s tím dá pracovat. Chybějící dovednosti se dají doučit. Špatné zařazení se dá opravit. Ale pokud někomu chybí motivace nebo je vyloženě toxický, tam už možnosti nápravy dochází a firma si musí férově říct, jestli takového člověka chce dál platit.
V IT bývá běžné povýšit nejlepšího technického experta do vedení. Jak často tím firma přijde o skvělého odborníka a získá průměrného manažera?
Častěji, než by bylo zdrávo. Problém ale není v technických expertech, problém je v tom, že firmy si zvykly, že kariérní postup automaticky znamená začít řídit lidi. Výborný vývojář se přitom nemusí stát manažerem, aby profesně rostl nebo víc vydělával. Management je jiná disciplína a vyžaduje jiné kompetence. Proto se snažíme oddělovat expertní a manažerskou kariérní cestu. Člověk by měl mít možnost růst jako špičkový expert, aniž by kvůli tomu musel dostat tým. A pokud chce do managementu, měli bychom k tomu přistupovat jako k nové profesi, kterou se musí naučit, ne jako k automatické odměně za dobré výsledky.
Kde podle vás končí odpovědnost HR? Není část problémů, které se označují jako problém kultury nebo angažovanosti, ve skutečnosti jen selháním konkrétních šéfů?
Ano, často je. HR může vytvářet prostředí, nastavovat pravidla, dávat manažerům nástroje, data a podporu a pomáhat firmě pojmenovat, kde má problém. Nemůže ale za manažera řídit jeho tým. Firemní kultura nevzniká na HR oddělení, vzniká tím, jak se manažeři každý den chovají, co tolerují a jak pracují se svými lidmi. Je příliš jednoduché říct, že máme "problém s kulturou", a předat to na HR. Odpovědností HR je takovou situaci identifikovat, přinést data a manažerovi pomoct. Odpovědnost za vedení lidí ale musí zůstat u jejich manažera. A pokud ji dlouhodobě nezvládá, je zase na firmě to řešit.
Když Seyfor uvažuje o koupi další firmy, může kvalita jejího managementu nebo kultury být důvodem, proč z akvizice úplně ustoupit?
Martin (Cígler, šéf skupiny Seyfor) si umí vybrat, koho koupit. Většinou jsme s akvírovanou firmou stejně naladění, máme podobnou historii, podobné kulturní prostředí, DNA, i když to zní možná trochu jako klišé. Stává se minimálně, že bychom udělali krok špatným směrem. Na druhou stranu je pravda, že do skutečných „střev“ firmy v akviziční fázi nevidíme. Due diligence se dělá hlavně na úrovni čísel a trhu, a i tak dost často po akvizici přijde rozčarování v podobě reportingu, kdy obě firmy možná očekávají něco trochu jiného.
Sama jste zmínila Martina Cíglera. On sám často říká, že po akvizici chce zachovat identitu koupené společnosti, daří se to?
Budu mluvit jeho slovy, ale Seyfor se snaží kupovat jedničky na trhu. S tím souvisí fakt, že si je velmi dobře vědom toho, že společně s firmou kupuje i její management, díky kterému si společnost tak dobře vede. Není tedy důvod cokoli měnit. Všichni lidé zůstávají ve firmě a my do procesů, pokud se firma nefúzuje, výrazně nezasahujeme.
A pokud dojde k fúzi?
To je trochu jiný příběh. Tam se lidé skutečně stávají součástí Seyforu, systémově i kulturně, a od začátku s nimi řešíme hodnoty, organizační strukturu, systémy, benefity, odměňování i to, co se pro ně mění. Snažíme se důležité změny, i ty méně populární, avizovat ještě před podpisem, abychom pak minimalizovali tření. A myslím, že se nám to daří.
A právě v tom podle mě spočívá podstata našeho přístupu. Nechceme, aby se úspěšná firma po vstupu do Seyforu rozpustila ve velké skupině a přišla o to, co ji udělalo úspěšnou. Naopak se snažíme zachovat její silné stránky a zároveň k nim přidat to, co může nabídnout větší organizace – lepší nástroje, širší know-how, přístup na nové trhy nebo možnost sdílet zkušenosti s kolegy z dalších zemí.
HR se často prezentuje jako strategická funkce. Jakými čísly dokážete vedení firmy, že skutečně vytváří hodnotu a není pouze nákladovým centrem?
Tuhle otázku moc nemám ráda, protože strategickou pozici HR nedělají dobrá čísla sama o sobě. Samozřejmě měříme, co se měřit dá – fluktuaci, rychlost náboru a onboardingu. Ale skutečným ukazatelem je pro mě to, že HR sedí u strategických rozhodnutí dřív, jako partner. Ne až když je potřeba hasit problém s lidmi. To je za mě ta skutečná strategická role, ne vymyšlená čísla.
Jak AI promění zaměstnanost v Seyforu? Budete za pár let potřebovat méně lidí, jiné lidi, nebo od stejného počtu zaměstnanců očekávat výrazně vyšší výkon?
Nevěřím, že se to dá přepočítat jednoduchou rovnicí "AI rovná se o X procent méně lidí." Vidíme ale, že se mění obsah rolí. Rutinní práce mizí nebo se automatizuje a hodnota člověka se přesouvá k úsudku, kontextu, kreativitě a odpovědnosti za rozhodnutí. Pokud díky AI uděláme za pět dní to, co dřív trvalo deset, nemusí to znamenat, že potřebujeme polovinu lidí. Může to znamenat, že za stejnou dobu vytvoříme dvakrát tolik hodnoty pro zákazníka, nebo se pustíme do věcí, na které dnes nemáme kapacitu. Očekávám ale, že schopnost efektivně pracovat s AI se stane běžnou součástí profesní kompetence, podobně jako dnes práce s internetem. Nevidím budoucnost jako souboj lidí proti AI, ale jako rozdíl mezi lidmi, kteří s ní umí pracovat, a těmi, kdo ne.