Čelní pohled na věž těžebního vrtu zemního plynu v provozu, na jehož vrcholu se uprostřed džungle spaluje plyn
Shutterstock.com
Kolumbii dochází plyn. Levnější záchrana z Venezuely existuje, ale potrubí je roky mimo provoz
Kolumbie se dostává do energeticky nepříjemné pozice. Zemní plyn, který byl dlouhé roky dostupným pilířem tamní ekonomiky i elektroenergetiky, rychle ubývá. Domácí těžba klesla na víceletá minima, dovoz drahého LPG roste a vláda v Bogotě mezitím hledá nouzové řešení za hranicemi. V úvahu znovu přichází Venezuela. Problém je, že levnější alternativa existuje spíš na papíře než v potrubí.
šéfredaktor
V lednu 2026 dosáhla kolumbijská produkce zemního plynu jen 683 milionů kubických stop denně. Meziměsíčně je to pokles o něco přes jedno procento, meziročně však propad o 17 procent. Na zemi, která ještě před lety dokázala plyn i vyvážet, je to ostrý obrat. Tlak je o to větší, že pád těžby nepůsobí jako krátkodobý výkyv, ale jako trend, který může pokračovat.
Za poklesem stojí kombinace několika faktorů. Těžební sektor zasáhly vyšší daně a reformy prezidenta Gustava Petra, které mají Kolumbii postupně odvést od závislosti na fosilních palivech. Do toho se přidává slabší investiční aktivita a rozhodnutí přestat udělovat nové kontrakty na průzkum a těžbu. Výsledek je vidět nejen na produkci, ale i na zásobách.
Na konci roku 2024 měla Kolumbie zásoby ve výši 2,064 bilionu kubických stop, což při tehdejším tempu těžby odpovídalo zhruba 5,9 roku. Zhruba 70 procent těchto zásob je navíc spojeno s ropnou těžbou. Jak ropná pole stárnou a jejich výnosnost klesá, firmy častěji vracejí část plynu zpět do vrtů, aby zvýšily tlak v rezervoárech a usnadnily těžbu ropy. Z pohledu producentů jde o levný a logický nástroj. Z pohledu trhu to ale znamená méně plynu k běžné spotřebě.
Naději sice vyvolaly objevy vrtů Sirus 1 a 2 v bloku GUA-OFF-0, které by mohly navýšit zásoby až o šest bilionů kubických stop, to je ale zatím výhled, nikoli okamžitá úleva. Současný problém je provozní a akutní: země potřebuje plyn teď.
Když neprší, účet roste
Slábnoucí domácí nabídka se rychle promítá do celé energetiky. Více než 60 procent elektřiny v Kolumbii vyrábějí hydroelektrárny. Když klesnou srážky a s nimi i hladiny vody, výroba prudce oslabí. Právě v těchto chvílích nastupují tepelné elektrárny spalující zemní plyn, uhlí a topné oleje. Nejde jen o doplnění chybějící výroby, ale i o základní stabilizaci sítě, která v některých regionech stejně trpí výpadky a kolísáním dodávek.
Poptávku po plynu navíc dál zvyšuje snaha Bogoty snižovat emise tím, že část uhelných zdrojů nahrazuje plynovými. Zemní plyn se tak stává nejen palivem pro domácnosti a průmysl, ale i pojistkou celé elektroenergetiky. O to citelnější je dnešní deficit.
Vláda proto navyšuje dovoz LPG. Podle odhadů by v roce 2026 mohly importy pokrýt až 30 procent domácí spotřeby plynu, zatímco v roce 2025 to bylo 18 procent. To je skok, který se neprojeví jen v energetické bilanci, ale i v cenách. Dražší dovoz tlačí na veřejné finance i na ekonomiku v době, kdy země už tak čelí fiskální krizi a rostoucím životním nákladům.
Venezuelská varianta: levnější, ale vzdálená
Právě tady se vrací do hry Venezuela. Americká intervence ve Venezuele a následné uvolnění sankcí znovu otevřely prostor pro obchod se zemním plynem. Caracas a Bogotá proto oživují starý plán na obnovení plynovodu Antonio Ricaurte, který byl léta mimo provoz kvůli sankcím i technickým problémům.
Záměr vypadá na první pohled přesvědčivě. Venezuela disponuje podle uvedených dat zásobami zemního plynu o objemu 6,3 bilionu kubických stop, tedy více než dvojnásobkem kolumbijských. Plynovod má kapacitu zhruba 500 milionů kubických stop denně, což by pohodlně pokrylo očekávaný deficit až 206 milionů kubických stop denně. Kolumbijské ministerstvo dolů a energetiky navíc tento týden oznámilo, že s PDVSA formalizovalo plán na reaktivaci infrastruktury. Ten zahrnuje výměnu zhruba pěti kilometrů potrubí a obrácení toku tak, aby plyn tentokrát proudil z Venezuely do Kolumbie.
Jenže právě zde se láme rozdíl mezi strategií a realitou. Plynovod byl více než deset let nečinný. Na trase dlouhé 224 kilometrů se mezitím podepsala koroze, zanedbaná údržba i rabování. Řada částí je poškozená a některé klíčové komponenty zmizely úplně. Bez technického posouzení a urgentních oprav zůstane zařízení neprovozuschopné.
Levnější řešení existuje, účet ale přijde dřív
Kolumbie se tak ocitá v nepříjemném mezičase. Na jedné straně má v dohledu potenciálně levnější dodávky z Venezuely, které by mohly stabilizovat trh i snížit tlak na dovoz drahého LPG. Na druhé straně je tato možnost vzdálená o měsíce, možná roky. Pro bezprostřední období nezbývá než dál spoléhat na nákladné importy a investice do infrastruktury, která má tyto dodávky zvládnout.
Pro Bogotu to znamená dvojí zátěž. Musí hasit akutní nedostatek a zároveň financovat přechodné řešení, které zhorší obchodní bilanci i stav veřejných financí. Volební rok a hrozící fiskální krize z toho dělají problém, který dávno není jen energetický. Kolumbie dnes neřeší pouze to, odkud vezme plyn. Řeší i to, kolik bude ochotná zaplatit za čas, který jí chybí.
