Polovojenské oddíly
Shutterstock.com
Drogy a studená válka
Než přišel Escobar. Kolumbijské eskadry smrti vznikaly už o generaci dříve
Kolumbijské eskadry smrti nezačaly s nástupem Pabla Escobara ani drogových kartelů. Jejich vznik souvisí s občanskými válkami, obdobím La Violencia, studenou válkou i podporou polovojenských jednotek ze strany státu. Právě tehdy se položily základy jednoho z nejkrvavějších konfliktů Latinské Ameriky.
editor
Kolumbijské pravicové polovojenské oddíly, známé jako eskadry smrti, bývají často spojovány především s nástupem drogových kartelů v 80. letech a érou Pabla Escobara.
Jejich skutečné kořeny jsou ale mnohem starší. Vznikaly už desítky let před kokainovým boomem a vyrůstaly z dlouhodobého politického násilí, sporů o půdu i studené války.
Kolumbie byla po většinu 19. a 20. století zmítána soupeřením liberálů a konzervativců. Boj o moc, nerostné bohatství a zemědělskou půdu opakovaně přerůstal v občanské války.
Jednou z nejničivějších byla Tisícidenní válka na přelomu století, která zanechala zemi ekonomicky zničenou a hluboce rozdělenou.
Kolumbijský paradox: kartely padly, výroba kokainu láme rekordy
Další vlna násilí přišla po zavraždění populárního politika Jorge Eliécera Gaitána v roce 1948. Následovalo období známé jako La Violencia, během něhož zahynuly statisíce lidí.
Konzervativní vlády tehdy podporovaly ozbrojené milice, které pronásledovaly politické protivníky a ovládaly venkov. Právě tyto skupiny se později staly předchůdci moderních polovojenských organizací.
Ani po obnovení civilní vlády na konci 50. let se situace nezklidnila. Venkov dál sužovala chudoba, nerovnost a spory o půdu. Pozemkové reformy navíc připravily o obživu tisíce drobných farmářů, což posílilo podporu komunistické strany i rolnických domobran.
Příběh kolumbijských eskader smrti nezačíná u Pabla Escobara. Je výsledkem politického násilí, hlubokých sociálních nerovností i studené války.
Do dění výrazně zasáhly také Spojené státy. Po vítězství Fidela Castra na Kubě se Washington obával šíření komunismu v Latinské Americe. Do Kolumbie proto vyslal poradce, kteří doporučili spojit sociální programy s tvrdou protipovstaleckou strategií.
Vedle speciálních armádních jednotek navrhli vytvoření ozbrojených civilních oddílů, jež měly chránit venkov, sbírat zpravodajské informace a pomáhat armádě v boji proti povstalcům.
Tyto návrhy se postupně proměnily v oficiální politiku. Dekret 3398 z roku 1965 a následný zákon 48 z roku 1968 legalizovaly vznik státem podporovaných civilních sebeobranných jednotek.
Záměrem bylo potlačit narůstající levicové povstání, v praxi však vznikla infrastruktura, na níž později vyrostly nechvalně proslulé pravicové polovojenské organizace.
V následujících desetiletích se tyto skupiny stále více osamostatňovaly. Vedle boje proti guerillám se zapojily do zastrašování civilistů, masakrů, nuceného vysídlování i ochrany zájmů velkých vlastníků půdy a později také drogových kartelů.
Nejznámější z nich, Sjednocené sebeobranné síly Kolumbie (AUC), se staly jedním z nejkrvavějších aktérů občanské války. Podle řady studií nesly polovojenské organizace odpovědnost za přibližně 45 procent vražd spojených s konfliktem v letech 1985 až 2018.
Příběh kolumbijských eskader smrti tak nezačíná u kokainu ani Pabla Escobara. Je výsledkem desetiletí politického násilí, hlubokých sociálních nerovností, studené války a rozhodnutí státu využívat ozbrojené civilní síly jako nástroj boje proti povstalcům. Právě tato kombinace vytvořila jeden z nejtragičtějších konfliktů moderních dějin Latinské Ameriky.
