Krátkým podobenstvím o mrznoucích dikobrazech nastiňuje v polovině 19. století Arthur Schopenhauer svůj pesimistický pohled na lidské společenství. Podle něj slabost jednotlivců nutí k tomu, aby utvářeli vztahy s druhými, čímž se ovšem zároveň setkávají se všemi jejich manýrami, nesnesitelnými vlastnostmi a vadami, jimž se musí vystavovat a podřizovat, neboť nemají jinou možnost, a tak se alespoň snaží bolestivost celé zkušenosti zmírnit vykonstruovanými návyky, oním přešlapováním, kterému se říká zdvořilost a dobré mravy. Ideálem pro Schopenhauera by ovšem mělo být kultivování „vnitřního tepla“, tedy silnější povahy, jež dokáže být sama se sebou o samotě a která umožňuje vzdálit se od toho všeho bez nutnosti trpět tyto nepříjemnosti a druhým je způsobovat.

Emancipací k samotě

Jsme o bezmála dvě století dál a na první pohled by se mohlo zdát, že moderní člověk vyslyšel ono doporučení, neboť to vskutku vypadá, že jsme se v mnoha ohledech dokázali vymanit z jařma společenských vazeb a konvencí a už dávno nejsme vydáni napospas podpůrným sítím komunity, sousedství a nakonec často ani rodiny. Možnou ilustrací zmíněného vývoje budiž fakt, že napříč rozvinutým světem roste spolu s urbanizací počet lidí, kteří žijí sami ve velkých anonymních městech bez úzkých vazeb na své bezprostřední okolí, a tedy přirozeně také bez nutnosti podvolovat se vrtochům druhých. Jev lze pozorovat i v Česku, kde v současnosti má téměř třetina všech domácností pouze jednoho člena – tento podíl se významně zvýšil za posledních dvacet let; v roce 2005 šlo pouze o 23 procent. Číslo sice tvoří z významné části senioři nad 65 let, z nichž většina jsou ovdovělé ženy, ovšem nárůst můžeme sledovat i u mladší generace mezi 25 a 40 lety, kde je zase výraznější zastoupení nezadaných lidí, především pak mužů.

Nicméně vrátíme-li se k dikobrazímu přirovnání, jen stěží bychom mohli tvrdit, že jde o důsledek masového posilování našeho „vnitřního tepla“, tedy utužení povahy, která svou odolností převyšuje slabé generace předků a jež díky bohatosti vlastního nitra unese samotu. Je to spíše proto, že přišla obleva: kulturní vývoj, růst blahobytu, sociálního zabezpečení a další zásadní výdobytky vedly k tomu, že se navzájem už zkrátka zas tolik nepotřebujeme. A chceme-li být s druhými, není to už otázka nutnosti či přežití, nýbrž věc osobní volby a preference.

Filozof Patrick Deneen přerod moderního světa úzce spojuje s rozmachem liberalismu: „Liberalismus proměnil svět ke svému obrazu, zvlášť v oblastech politiky, ekonomiky, vzdělání, vědy a technologie; vše směřuje k dosažení nejvyšší a úplné svobody jednotlivce od konkrétních míst, vztahů, příslušnosti k něčemu, a dokonce i identity – pokud si je člověk sám nezvolil, jsou-li jen trochu opotřebené, mohou být dle libosti revidovány a opouštěny,“ píše v knize Proč liberalismus selhal z roku 2018 (v češtině vydalo nakladatelství Academia o rok později). Jeho teze je poněkud paradoxní – „liberalismus selhal, protože uspěl“ – a Deneen coby konzervativec to vnímá jako zjevný posun k horšímu. „Naše já jsou čím dál více separovaná, autonomní, vztahů zbavená, právy vybavená a vlastní svobodou definovaná, ale zároveň více nejistá, bezmocná, vystrašená a osamělá,“ dodává.

Ponecháme-li stranou hodnotící soudy, můžeme skutečně pozorovat zásadní proměnu významu blízkých vztahů, což je především patrné u vztahů partnerských – ty po většinu dějin nebyly primárně zdrojem citového naplnění a intimity, ale zárukou existenční jistoty, obživy a bezpečí. Jejich formalizace skrze sňatek a institut manželství nebyla v první řadě výrazem lásky, nýbrž závazkovým mechanismem, jenž posvěcoval vzájemnou závislost a chránil v kontextu zakládání rodiny při zranitelnosti, jíž se zejména žena nevyhnutelně vystavuje, kdykoli na svět přivádí nový život.

Druhý přechod

Nemělo by být proto překvapením, že se tento posun také promítá do změn v navazování partnerských vztahů a rozhodování o reprodukci, které jsou relevantní pro aktuální diskuse o propadu porodnosti. Sociální věda pro tento proces používá spojení druhý demografický přechod. První přechod se zakládal na industrializaci a pokroku v hygieně a zdravotnictví, jež se rozšiřovaly po světě od konce 18. století, a spočíval v dramatickém úbytku kojenecké úmrtnosti a růstu životní úrovně: už nebylo nutné plodit mnoho dětí, aby alespoň nějaké přežily do dospělosti a postaraly se o vás ve stáří; rodiny se začaly zmenšovat, ale pořád hrály ústřední roli v organizaci sociálního a ekonomického uspořádání.

Oproti tomu přechod druhý, který byl popsán v západních zemích na konci 80. let, není tolik poháněn změnou materiálních podmínek, ale kulturním posunem na úrovni hodnot a sebepojetí: těžiště se přesouvá od orientace na povinnosti v rámci širšího celku, jejíž součástí je i loajalita vůči tradičním společenským strukturám, směrem k důrazu na individuální seberealizaci a sebepoznání. Ten rezonuje s tím, co Charles Taylor popsal jako „etika autenticity“: mravní ideál, který sahá až k romantismu, podle něhož má každý člověk být věrný svému jedinečnému způsobu bytí (Taylor tím nemyslí sobeckou sebestřednost; jde spíše o vědomé hledání si vlastního místa v dialogu se smysluplnými závazky v rámci společenství).

Tato změna se v oblasti partnerského a reprodukčního chování vyznačuje vyšší mírou odkládání manželství a nárůstem nesezdaného soužití, posouváním rodičovství na později, zvyšováním věku prvorodiček a vzestupem podílu celoživotně bezdětných – což se souhrnně projevuje poklesem úhrnné plodnosti v jednotlivých zemích, tedy průměrného počtu dětí, které se živě narodí každé ženě během reprodukčního věku (15–49 let). Druhý demografický přechod zmiňuje i poslední Zpráva o rodině z roku 2023, již vydává každé tři roky Výzkumný institut práce a sociálních věcí při MPSV. V České republice se měl začít projevovat až v porevolučních letech, kdy úhrnná plodnost výrazně klesla kvůli posouvání těhotenství do pozdějšího věku, ale byla následně kompenzována nárůstem mezi lety 2000 a 2021.

Zpráva však uvádí, že v posledních letech výrazně stouplo množství bezdětných žen po třicítce. Mezi sčítáními lidu v letech 2011–2021 stoupl podíl bezdětných žen ve věku 30–34 let z 26 procent na 34 procent a ve věku 35–39 let z 11 na 19 procent. Tato čísla se v mezičase pravděpodobně ještě zhoršila, neboť neodráží dramatický propad porodnosti, jejž jsme zaznamenali v uplynulých čtyřech letech: zatímco v roce 2021 byla česká úhrnná plodnost 1,83 dítěte na ženu v reprodukčním věku, každý následující rok klesala a podle odhadů za loňský rok bylo číslo dokonce nižší než 1,3, což je hluboko pod záchovnou hranicí 2,1, kdy je populace schopna udržovat svou stabilní velikost.

Při formulaci teorie druhého demografického přechodu panovalo mezi optimisty očekávání, že pokles plodnosti je přechodný jev: jakmile opadne účinek dočasného odkládání mateřství, čísla se vrátí k normálu. To se ovšem v mnoha zemích nepotvrdilo. Později se naděje upínaly k růstu rovnostářství mezi pohlavími: severské země, kde muži převzali výrazný podíl domácích povinností a kde funguje vstřícný a štědrý sociální systém, vykazovaly v prvním desetiletí nového tisíciletí plodnost blízkou dvěma dětem na ženu a zdálo se, že tudy povede cesta i pro ostatní země. Jenže jak upozorňuje demograf Ron Lesthaeghe, který se tématem druhého přechodu dlouhodobě zabývá, optimistické predikce se nepotvrdily: od roku 2010 klesá plodnost i ve Skandinávii, finská se propadla na historické minimum a za poklesem už nestojí další odkládání, nýbrž skutečný úbytek dětí, které se ženám v průběhu života už nikdy nenarodí.

Poslední zhasne

Existují důvody se domnívat, že postupem času bude náprava stále obtížnější. S klesajícím podílem rodičů v populaci se totiž oslabuje i norma, která rodičovství rámuje jako přirozenou součást dospělého života, a bezdětnost se zároveň zbavuje svého někdejšího stigmatu, čímž se vytváří sebeposilující smyčka. Ve Velké Británii, kde podíl celoživotně bezdětných patří k nejvyšším v Evropě, najdeme dokonce cílené osvětové kampaně, jež se o destigmatizaci bezdětnosti aktivně snaží. Podobný posun lze sledovat i v Česku, kde je dobrovolná bezdětnost stále menšinovou, ale rostoucí preferencí, a to především mezi vysokoškolsky vzdělanými, kde je asociována se seberealizací mimo rodinnou sféru. Ze zahraničí se k nám navíc dostává také fenomén DINK (z angl. Dual-Income, No Kids – dvojitý příjem, žádné děti), jímž se označují páry, jež upřednostňují zážitky a osobní rozvoj před výdaji spojenými s péčí o děti.

Nejde však jen o rodičovství samotné, nýbrž i o předfáze, jež mu předcházejí. Zde vidíme varovné signály u nejmladší generace dospělých: podle reprezentativního průzkumu CzechSex z roku 2024 například nikdy neměla sexuální zkušenost s druhým člověkem více než třetina českých mužů do 25 let. Tento vývoj kopíruje trendy z ostatních zemí, kde se konzistentně ukazuje, že generace Z má méně vztahů, méně sexu, méně přímého kontaktu s druhými, kde se stále větší podíl socializace odehrává o samotě, prostřednictvím digitálních platforem, a kde současně stoupá role náhražek intimity a vztahů: od volně dostupné pornografie po interaktivní společníky poháněné umělou inteligencí, kteří se budou každým rokem jen zlepšovat. A koneckonců i to lze považovat za další krok směrem k emancipaci od nepříjemností sociální sféry.

Vzájemná závislost a nezvolená zakořeněnost jedince ve společenství druhých snad bývala příliš tíživá a bylo třeba poměry rozvolnit – nicméně není přece jen onen obraz schoulených, vzájemně se neobratně bodajících dikobrazů v mrazu v něčem podstatném lidštější než představa bezbolestného, pohodlného, ale v důsledku podivně umělého klidu od všech?