Doma byl ve světě technologií a reklamy. Když ale vypráví o svých aktuálních úspěších, mluví o umění. Jakub Svoboda se nepokládá za žádného odborníka trhu. Začal do něj víc nahlížet ve chvíli, kdy chtěl mít na stěně originální české tisky, a během covidu pak investoval stovky hodin do rešerší a výzkumu, aby porozuměl galerijnímu trhu.

Z toho vznikl projekt 100 ks, který zpřístupňuje zdejší umění domácnostem. Prodal už přes deset tisíc uměleckých tisků v celkové hodnotě přes 65 milionů korun, rozšířil nabídku i o originály a nejnověji spustil projekt Zartu, zaměřený na ilustrace, fotografii, design a street art.

Osobně mám vaše jméno spojené především s érou zpravodajství ze světa technologií a online dění na Tyinternety.cz, které jste zakládal, vedl a nakonec prodal. Později jste zakládal a řídil i reklamní a videoprodukční agenturu Publishers. Neviděl jste se spíš v technologiích a reklamě?

Technologie i reklama jsou mi blízké. Poslední roky jsem žil hlavně reklamou, v Publishers jsme vytvářeli kampaně, a to včetně velkých, televizních. Byl jsem z toho už ale trochu unavený. A naopak mi přišlo, že v oblasti umění by se dělal marketing „sám“. A že tyto aktivity můžou být opravdu zábavné. I na umění ostatně hledím marketingovým okem.

Jak tedy vznikl první projekt v umění, 100 ks?

100 ks je zhruba čtyři roky starý projekt, který vznikl z mé vlastní potřeby, jsem svým vlastním zákazníkem. Nechtěl jsem mít doma bílé zdi ani levné zahraniční plakáty, chtěl jsem opravdová díla od českých umělců.

Primárně jsem cítil potřebu získat něco od galerijních umělců, ale zjišťoval jsem, že se od nich špatně nakupuje. Viděl jsem, že někteří vydávají litografie nebo sítotisky, ale nebylo to úplně ono. Říkal jsem si, že to přeci musí fungovat líp, a napadlo mě to zjednodušit a možná kolem toho postavit i byznys.

Křemík vs. biologieKřemík vs. biologie

Digitální detox není móda. Neurovědec popisuje, proč ho mozek skutečně potřebuje

Jak vám v tu chvíli bylo umění blízké? Jste typ, který na dovolené navštěvuje galerie?

Jsem – a teď ještě víc než dřív. Vždycky jsem chtěl být obklopený uměním, ale nevěděl jsem, kde začít. Myslím, že takových lidí je hodně: chtějí umění, ale bojí se z mého pohledu vysoké bariéry vstupu.

Aby si člověk mohl s jistotou pořídit originál, musí být extrémně informovaný – mít alespoň základní představu o hodnotě autora, o tom, jak se jeho cena vyvíjí… Někteří investují, někteří jsou mecenáši. Ale aby to dělali smysluplně, musejí tušit, zda jejich peníze dávají smysl.

Já chtěl vystavět 100 ks jako první vstupenku do světa „velkého“ umění. A ty uvozovky jsou důležité. Projekt má umožnit bez většího rizika vyzkoušet si, jaké to je, žít doma s dílem umělce, kterého sběratelé cení a je ve sbírkách institucí. Tím, že umožňuje pořídit si dostupnější limitovanou edici uměleckých tisků.

Funguje tedy 100 ks jako vstupenka? Otevírá lidem bránu k dalším nákupům, třeba i originálů?

Máme spoustu zákazníků, kteří od nás začali tisky kupovat a později si pořídili originály – buď skrze nás, nebo přímo od umělce. Nechci, aby to znělo nadutě, ale řekl bych, že opravdu popularizujeme a zjednodušujeme přístup k umění, byť nikoho vyloženě neučíme.

Při takové změně oboru jste se toho ale vy musel naučit docela hodně, ne?

Začal jsem nad projektem přemýšlet za covidu. Pokud jsem tehdy měl něčeho nazbyt, byl to čas. Strávil jsem stovky hodin úvodními rešeršemi, čtením a povídáním si s různými lidmi. Stále načítám nové věci, už bych ale neřekl, že tomu nerozumím.

Takže jste si doma rozšířil knihovnu o umělecká témata? A vyplnil zdi tisky?

Významně! Máme teď celou jednu knihovnu věnovanou jen umění. K tomu máme možná až čtyřicet tisků ze 100 ks. Sbírku jsme teď rozšířili o zhruba 11 tisků ze Zartu do dětského pokoje, protože v tomto projektu máme krásná díla od ilustrátorů a ilustrátorek dětských knížek.

Občas to, co nám visí na zdech, prostě obměňujeme. Originálů máme zatím pár, ale bude jich přibývat. Jde to krásně dohromady.

Kde se tedy vzala myšlenka založit další umělecký projekt?

Dovedla nás k tomu právě zkušenost se 100 ks. Několik let prodáváme umělecké tisky, limitované edice. Naše mise je zpřístupňovat to nejlepší ze současného českého a slovenského umění a popularizovat české umělce.

Přitom se nám ozývali autoři, kteří nejsou přímou součástí galerijního sběratelského světa. Bylo nám líto, že pro ně nemáme vhodnou nabídku, protože 100 ks potřebuje jasný koncept a čitelnost, a oni do toho konceptu nezapadali.

Umělci vnímají přidanou hodnotu demokratizace přístupu ke svým dílům. Tisky fungují jako merchandising. Dostanou se k širšímu publiku.

Zartu je jedna z odpovědí. Chceme dělat stejnou demokratizaci umění širším vrstvám, ilustrátorům, fotografům, designérům, street artistům.

Navíc tu nejsme tolik omezení, nekončíme na limitovaných edicích ani množství tisků od jednoho autora. Odebíráme od každého tvůrce víc motivů.

Z jaké pozice jste to dělali? Tedy jaký dopad 100 ks má?

Tisků máme prodáno více než 10 tisíc kusů za asi 65 milionů korun. Originálů jsme prodali kolem devadesáti. Nezačínáme s novým projektem od nuly.

Tvůrci už nás znají, je jednodušší se s nimi domluvit i překonat určitou bariéru strachu ze spolupráce s novým subjektem.

Navíc působíte hned v několika městech, že?

V týmu je nás se vším všudy třináct, včetně skladu, rámování a tisku. Jsme v Praze, Olomouci a Táboře. V Praze máme produkci a web, v Olomouci marketing, v Táboře tisk, rámování a sklad. Tam jsou totiž nejlepší odborníci na samotnou digitální reprodukci tisků. Je to poměrně komplikovaný proces, nafocení plátna tak, aby tisk dosáhl nejvyšší možné kvality.

ByznysByznys

Vít Šubert: Ještě nikdy jsem neviděl firmu, která by se proškrtala k růstu

Nebouří se umělecký svět proti vašemu postupu, když prodáváte tisky v online světě?

Umělci vnímají přidanou hodnotu demokratizace přístupu ke svým dílům. Originály často stojí řekněme 150, 200 nebo 250 tisíc, ale taky víc. A většina lidí si je nemůže dovolit, což si umělci uvědomují.

Tisky fungují, pokud to tedy hodně nadnesu, jako merchandising. Dostanou se k širšímu publiku. Přitom vytváříme výrazně lepší marketing, než by umělci mohli dělat sami, což je logické, jsme z podstaty věci marketingová firma.

Navíc vznikají synergické efekty, protože roste zájem o současné umění. A čím víc se lidé budou zajímat o současné umění, tím lépe pro všechny.

Bylo těžké umělce přesvědčovat?

Dnes už nikoho nepřesvědčujeme. Buď chtějí jít do spolupráce a už nás znají – a v uměleckém světě už známí jsme –, anebo nechtějí. Někteří umělci odmítají digitální reprodukce a vnímají to tak, že umění má vznikat čistě po jednom kuse, což je plně validní umělecký postoj.

S kolika umělci spolupracujete?

Zhruba se 130. Jsou mezi nimi Češi, Slováci, plus naše nezdařené polské tažení.

Nevyšla expanze?

Pokusili jsme se o ni předminulý rok, ale nechytli jsme správné momentum a nevyšlo nám to. Je to pro český trh trochu zapeklitá země a vlastně nevíme proč. Ale polští autoři se nám tady prodávají dobře.

S jakými zajímavými jmény spolupracujete?

Těch je nespočet. Například v únoru jsme měli (nedávno zesnulého – pozn. red.) Milana Knížáka – dříve bych si neuměl představit, že s ním budeme vytvářet edici. Minulý rok David Černý, Krištof Kintera, Eva Koťátková, Kateřina Šedá nebo Petr Kvíčala.

Co máte nyní před sebou?

Primárně chceme rozjet Zartu, je v plenkách a vyžaduje plné soustředění. Navíc jsme v únoru spustili další projekt jménem Sto galerií: oslovili jsme všechny umělce, se kterými jsme kdy spolupracovali, a vedle toho galerijní svět, aby ohodnotili galerie, které jsou v Česku vnímané podle určité prestiže.

Na základě hlasování jsme udělali něco jako michelinského průvodce, jen tedy po světě českých galerií. Pointa je lidem nastínit, jakou prestiž má umělec vystavovaný v daných galeriích, protože ta je spojená právě s prestiží galerie.

Je extrémně důležité, kde se umělec prezentuje. Laik ale nemá šanci se v tom zorientovat. Dali jsme dohromady pilotní ročník. Na konci letoška bychom to chtěli udělat ještě ve větším. A pak bychom chtěli vytvořit Obraz roku…

Další umělecký projekt?

Ocenění pro umělce. Přemýšlíme o tom. Cítíme, že je tu ještě prostor, a i tento projekt by mohl ukázat určitá vodítka lidem, kteří třeba vnímají svět současného českého umění jen po povrchu.

Životní restartŽivotní restart

Tvrdě odpracovaný sen. Petr Fučík hodil právničinu na druhou kolej a vyrábí víno: „Příroda vás denně překvapuje,“ říká