Dlouhé fixace, a ještě k tomu nízké sazby u hypoték? Zapomeňte!

Banky reagují na vývoj omezením nabídky hypoték s delší fixací. Do jejich cen si navíc promítají tzv. opční prémii, tedy přirážku, která jim má kompenzovat ztráty vzniklé předčasným splácením hypoték.

Banky reagují na vývoj omezením nabídky hypoték s delší fixací. Do jejich cen si navíc promítají tzv. opční prémii, tedy přirážku, která jim má kompenzovat ztráty vzniklé předčasným splácením hypoték.

Celý článek
0

Třetí rok války: Ukrajina má k vítězství stále dál, na pomoc USA se spolehnout nemůže

Vojenské vítězství se Ukrajině vzdaluje, nyní se musí soustředit hlavně na obranu pozic, tvrdí západní vojenští experti.

Vojenské vítězství se Ukrajině vzdaluje, nyní se musí soustředit hlavně na obranu pozic, tvrdí západní vojenští experti.

Celý článek
0

Vzkaz Generaci Z: Přestaňte brečet a přijměte, že stres a úzkost jsou normální a patří k životu

Generace Z by měla přijmout skutečnost, že stres a úzkost v práci jsou normální součástí života. Prospěje jí to. „Měli bychom se občas cítit pod tlakem, je to zdravé,“ tvrdí profesorka psychologie z Columbia University Kathleen Pike. 

Generace Z by měla přijmout skutečnost, že stres a úzkost v práci jsou normální součástí života. Prospěje jí to. „Měli bychom se občas cítit pod tlakem, je to zdravé,“ tvrdí profesorka psychologie z Columbia University Kathleen Pike. 

Celý článek
0
Vybrané články
z týdeníku The Economist

Hra o obilí se začíná obracet proti Rusku

Afričtí vládcové začali chápat, že Putin používá jídlo jako zbraň. Proto také většina z nich ignorovala jeho petrohradský summit

Hra o obilí se začíná obracet proti Rusku
ilustrační foto | Profimedia.cz

Vladimir Putin nikdy nebyl v takové diplomatické izolaci. Od začátku války na Ukrajině jej navštívilo jenom pár šéfů vlád a států. Když se tedy na předminulý týden začali do Petrohradu sjíždět afričtí lídři na druhý Rusko-africký summit, byla to pro ruského prezidenta docela převratná událost. Už jen účast ovšem ukázala, jak omezený vliv má nyní Rusko v Africe. Podle dostupných zpráv totiž přijelo jen sedmnáct afrických státníků oproti třiačtyřiceti, které mohl Putin přivítat na prvním summitu v roce 2019.

Chabá účast podtrhuje africkou rozpolcenost ve vztahu k Rusku. Z 54 afrických států jich devatenáct podpořilo Ukrajinu při většině z pěti hlasování o válce ve Valném shromáždění OSN, zatímco jen dva udělaly totéž v případě Ruska. Ve většině případů, konkrétně v 52 procentech, se africké státy hlasování zdržely nebo jejich zástupci vůbec nedorazili.

Raději vyvažovat

Neexistuje jen jeden důvod, který by vysvětloval postoje afrických států. Několik z nich jsou autokracie ovládané elitami s úzkými vazbami na Moskvu, pár jich má na svém území ruské žoldnéře z Wagnerovy skupiny. Některé státy selektivně vzpomínají na historické vztahy se Sovětským svazem nebo jsou instinktivně skeptické vůči západní zahraniční politice. Většina se domnívá, že tváří v tvář geopolitickým posunům je lepší nevolit strany a raději se snažit vyvažovat.

Africkou reakci na ruské odstoupení od Černomořské obilné iniciativy je třeba vnímat v jejím primárně pragmatickém kontextu. V polovině července Rusko oznámilo, že už dál nehodlá dodržovat rok starou dohodu, která otevírala cestu ukrajinskému vývozu obilí, díky němuž se podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) podařilo snížit globální ceny obilnin o čtrnáct procent. Nevládní organizace varují, že ruský krok zejména v Africkém rohu zhorší inflaci a podvýživu. Žádný africký vůdce Putina veřejně nekritizoval, ale na summitu tuto otázku zcela jistě nadnesli. A Rusové se velmi pravděpodobně pokusili africkým lídrům zavřít ústa nějakým cynickým, na vládnoucí elity zaměřeným tahem, který ve vztahu k Africe rádi používají.

Ukrajinští představitelé tvrdí, že Rusko zablokovalo jejich snahu darovat obilí Africe, což měl umožnit program spuštěný loni v listopadu. Rusko zatím vyváží vlastní pšenici do spřátelených států; minulý měsíc tak například dostala padesát tisíc tun vojenská junta v Mali, kterou na místě podporují wagnerovští žoldáci. Kreml se snažil prostřednictvím Světového potravinového programu darovat Afričanům ruská hnojiva, jejichž zásilky uvázly po začátku války v Evropě – výměnou za to, že budou africké státy lobbovat za zrušení protiruských sankcí.

Rusko se snaží uplatňovat svůj vliv, kde může, protože z ekonomického pohledu je v Africe ve srovnání se Spojenými státy, Čínou nebo Evropou zcela marginální. V roce 2018, pro nějž měli výzkumníci poslední dostupná data, dosahovala ruská bilaterální pomoc všem africkým zemím 28 milionů dolarů, což je méně než jedna setina částky vydávané Británií – a jedna třináctina toho, co Rusko poskytlo samotné Kubě.

Rusko je také zodpovědné jen za nepatrný zlomek přímých zahraničních investic v Africe. V roce 2020 dosáhl rusko-africký obchod čtrnácti miliard dolarů, což odpovídá dvěma procentům celkového objemu a asi jedné dvacetině obchodu mezi EU a Afrikou. Na prvním Rusko-africkém summitu se pohlaváři chlubili podepsáním vzájemných obchodů za 12,5 miliardy dolarů. Jen nepatrné množství z nich se uskutečnilo. Není proto divu, že si lídři Keni, Nigérie a dalších velkých afrických ekonomik nechali letos Putinovu akci ujít.

Wagnerovci zůstávají

Rusko zůstává lákavým partnerem pro autoritářské režimy, které se jen taktak drží u moci. Už víc než deset let je největším dodavatelem zbraní do Afriky. Víc než polovina těchto exportů mířila do Alžírska a Egypta, ale Rusové prodávají zbraně i subsaharským režimům, jako je například ten ugandský – levněji a s méně podmínkami, než kolik si jich klade Západ.

Wagnerova skupina – další součást kremelské bezpečnostní nabídky pro autokraty – po jepičí vzpouře proti Putinovi patrně v Africe zůstane. „Nedošlo a nedojde k žádnému omezení našich programů v Africe,“ vyhlásil předminulý týden šéf žoldnéřské organizace Jevgenij Prigožin. Minulou neděli, 30. července, pomáhali wagnerovci ve Středoafrické republice uspořádat referendum, které mělo úřadujícímu prezidentovi Faustinu-Archangi Touadérovi zrušit ústavní omezení na počet funkčních období.

Zbraně a žoldáci tvoří jenom část nízkorozpočtové a vysoce účinné strategie Ruska, zaměřené na africké elity. Mnoho států, jejichž vládnoucí třídy udržují úzké vazby na Rusko – například v Alžírsku, na Madagaskaru, v Mosambiku, Ugandě a Zimbabwe –, se často zdržovalo hlasování v OSN. A podobným způsobem Rusové cílí i na demokratičtější režimy. Bývalý jihoafrický prezident Jacob Zuma, jenž s Ruskem málem podepsal gigantickou smlouvu o výstavbě jaderné elektrárny, byl jen jedním z několika vysoce postavených představitelů Afrického národního kongresu, které se Rusové snažili vábit a ochraňovat. Zuma nyní „ze zdravotních důvodů“ pobývá v Rusku. Shodou okolností v době, kdy by se doma měl vrátit do vězení.

Zelenskyj se začal snažit

Veškeré akce Moskvy v Africe doprovází propaganda. Ruské dezinformační kampaně se zaměřují na vlivné africké hlasy na sociálních sítích. Jsou účinné částečně i proto, že jejich sdělení padá na úrodnou protizápadně naladěnou půdu, zejména ve frankofonní západní Africe. V roce 2022 udělala agentura Gallup průzkum ve 23 afrických státech a zjistila, že největší podpoře se Rusko těší v Mali (84 procent) a Pobřeží slonoviny (71 procent). Prvních sedm příček patřilo frankofonním zemím.

Ruská přitažlivost má ovšem své meze. V roce 2021 zveřejnila výzkumná organizace Afrobarometer výsledky průzkumů ve 34 afrických státech. V průměru v nich pouze 35 procent respondentů uvedlo, že Rusko má dobrý vliv. Zaostalo za bývalými koloniálními mocnostmi, regionálními hegemony, Amerikou i Čínou (viz graf).

 

Do boje o přízeň Afričanů se opožděně vložil také ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Předminulý týden hostil v Kyjevě skupinu afrických novinářů. Současnou válku na Ukrajině přirovnal k protikoloniálním konfliktům v Africe: „Mnozí vaši předkové si tím prošli.“ Zelenskyj dodal, že ruský přístup k vývozu obilí do Afriky se dost podobá tomu, jak Moskva zacházela s exportem ropy a zemního plynu do Evropy. V obou případech, prohlásil, se Rusko pokusilo odstranit konkurenty a využívat zdroje k vytvoření politické závislosti.

Soudě podle nízké účasti na petrohradském summitu afričtí lídři nyní přehodnocují své postoje k Rusku. Putinovi úředníci svádějí prořídlé řady na tlak Západu. Ve skutečnosti však odrážejí právě tu africkou autonomii, kterou Rusové jindy tak rádi a tak cynicky podporují. 

© 2023 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com