Uzavření Hormuzu mění válku v ekonomický šok
Shutterstock.com
Ropa jako zbraň: Co by se stalo, kdyby Perský záliv vypnul kohouty a přinutil Washington brzdit válku
Uzavření Hormuzského průlivu proměnilo geopolitickou krizi v přímý test odolnosti světové ekonomiky. Přes úzký pás vody běžně proudí klíčová část vývozu ropy a plynu z Perského zálivu. Jakmile se komerční doprava prakticky zastavila, země Rady pro spolupráci v Zálivu dostaly do ruky nástroj, který přesahuje rámec regionálního konfliktu. Najednou už nejde jen o bezpečnostní otázku, ale o možnost zásahu do samotného jádra globální nabídky energií.
šéfredaktor
Podle popsaného scénáře je nyní zablokováno zhruba 15 milionů barelů ropy denně. To samo o sobě znamená těžký úder pro trh i pro rozpočty producentů. Pokud by se však státy GCC rozhodly přitvrdit a formálně zastavit své ropné a plynové exporty v režimu vyšší moci, z trhu by mohlo zmizet až 20 procent světové nabídky ropy. V tu chvíli by z regionální války vznikl ekonomický šok globálních rozměrů.
Zadržovaná ropa, zadržované miliardy
Dopad na země Zálivu je už teď mimořádně bolestivý. Odhady mluví o tom, že bez reálné exportní trasy zůstává každý den uvězněno 14,8 milionu barelů ropy z produkce států GCC. V přepočtu to znamená až 1,2 miliardy dolarů denně na neuskutečněných exportních příjmech. Od začátku konfliktu už měly země regionu přijít o více než 15 miliard dolarů z ropy a zemního plynu.
To mění logiku celé situace. Země jako Saúdská Arábie, SAE, Katar, Kuvajt, Omán a Bahrajn by za normálních okolností z růstu cen ropy výrazně profitovaly. Brent nad hranicí 100 dolarů za barel je pro rozpočty těchto států mimořádně příznivý. Jenže vysoká cena sama o sobě nestačí, když producent nemá jak surovinu dostat na trh. Ropná rally je v takové chvíli spíš účetní iluze než skutečná výhra.
Energetická zbraň místo diplomatické nóty
Právě tady se rodí úvaha o takzvané energetické „jaderné“ možnosti. Pokud už státy GCC nesou náklady války, aniž by ji samy řídily, mohou dojít k závěru, že další omezení exportu je způsob, jak přinutit Spojené státy a Izrael změnit kalkul. Motivace k ukončení operací proti Íránu je zatím na straně Washingtonu i Jeruzaléma slabá. Izrael má za sebou finančně silného spojence a Donald Trump opakovaně naznačuje, že není připraven konflikt uzavřít za stávajících podmínek.
Kolektivní exportní stopka by proto nebyla jen ekonomickým gestem. Byla by to demonstrace síly, která by dramaticky přesunula těžiště vyjednávání. V okamžiku, kdy by z trhu zmizela další pětina světové ropy, by už nešlo pouze o vojenskou operaci proti Íránu. Šlo by o přímý střet s nervovou soustavou světového hospodářství.
Saúdové a Katar už vědí, co znamená nést náklady války
Argument pro vyhlášení vyšší moci mají státy Zálivu i ve vlastní bezpečnostní zkušenosti. Saúdská Arábie čelila útoku dronů, po němž byla odstavena rafinerie Ras Tanura s kapacitou 550 tisíc barelů denně. Dva íránské drony sice zachytila protivzdušná obrana, padající trosky ale způsobily požár. Škody byly omezené, finanční dopad nikoli. Samotná Saúdská Arábie podle odhadů přišla už téměř o pět miliard dolarů možných příjmů.
Ještě výrazněji zareagoval Katar. QatarEnergy 2. března zastavila produkci LNG v Ras Laffanu a Mesaieedu po íránských dronových útocích, čímž odřízla pětinu globální nabídky zkapalněného zemního plynu. Ras Laffan přitom není okrajová infrastruktura, ale klíčový uzel katarského LNG impéria se 14 zkapalňovacími linkami a kapacitou kolem 77 milionů tun ročně. Tohle už není varování na papíře, ale precedent v praxi.
Bohatství jako polštář, ne jako řešení
Země GCC si mohou dovolit jít do riskantnější hry i proto, že disponují mimořádně silnými státními fondy. Jejich sovereign wealth funds spravují přibližně pět bilionů dolarů, tedy téměř 40 procent globálních aktiv tohoto typu. Saúdský PIF se pohybuje kolem 1,15 bilionu dolarů, Abu Dhabi Investment Authority přibližně na 1,1 bilionu a kuvajtský fond přesahuje bilion dolarů.
Tento finanční polštář ale neznamená, že by si region mohl dlouhou krizi pohodlně koupit. Pokud by konflikt trval tři až šest měsíců, mohl by HDP zemí Zálivu klesnout až o 22 procent. Fondy mohou ztlumit první náraz, ne však nahradit dlouhodobě ztracené exporty, tlak na veřejné finance a rozšiřující se deficit běžného účtu. Čím déle by Hormuz zůstal paralyzovaný, tím víc by se z dočasného šoku stával strukturální problém.
Ve výsledku tedy nejde jen o otázku, zda Perský záliv může použít energetickou zbraň. Jde o to, zda se jeho producenti dostanou do bodu, kdy pro ně bude ještě dražší ji nepoužít. A právě to je na celé krizi nejnebezpečnější.
