Paliva zdražují od Keni po Nigérii. Afrika doplácí na nedostatek rafinerií
Shutterstock.com
Afrika vyváží ropu, ale dováží paliva. Hormuz odhalil drahý energetický paradox
Omezení provozu v Hormuzském průlivu znovu zasáhlo africké ekonomiky, přestože řada zemí na kontinentu sama těží ropu a zemní plyn. Obnovené boje mezi Spojenými státy a Íránem v červenci snížily počet proplouvajících lodí na zlomek běžného provozu. V jeden den průlivem podle údajů společnosti Kpler prošlo jen sedm plavidel a žádný velký ropný tanker VLCC ani tanker s LNG.
šéfredaktor
Hormuz je přitom nejdůležitějším energetickým hrdlem světa. V první polovině roku 2025 jím proudilo v průměru 20,9 milionu barelů ropy a ropných produktů denně, tedy přibližně pětina světové spotřeby a čtvrtina námořního obchodu s ropou. Průlivem zároveň procházela více než pětina globálních dodávek zkapalněného zemního plynu.
Ropa se vyváží, benzin se dováží
Původní analýza popisuje situaci jako odhalení africké závislosti na Íránu a Číně. Takové rámování je ale příliš úzké. Dostupná data ukazují především závislost na dovážených rafinovaných palivech, přepravě z Perského zálivu a globálních obchodních řetězcích. Nejzranitelnější jsou státy východní a jižní Afriky, které dovážejí velkou část benzinu, nafty, leteckého paliva i hnojiv přes přístavy v Indickém oceánu.
Afrika podle Africa Finance Corporation dováží více než 70 procent spotřebovaných rafinovaných paliv. Kontinent tak často prodává surovou ropu do Evropy, Asie nebo Ameriky a následně nakupuje dražší benzin a naftu vyrobené v zahraničních rafineriích. K ceně samotného produktu se přidává doprava, pojištění, financování nákladu a při krizích také bezpečnostní přirážka.
Důsledky se mezi jednotlivými zeměmi liší. Vývozci surové ropy, jako jsou Nigérie, Angola nebo Libye, mohou při růstu cen získat vyšší exportní příjmy. Země bez vlastní těžby a rafinerií naopak platí více za dovoz, dopravu i výrobu elektřiny. V Keni se cena litru nafty během konfliktu zvýšila přibližně o 24 procent a vláda zvažovala další zahraniční financování, aby dopady energetického šoku zmírnila.
Ani ropným vývozcům však vyšší cena automaticky nezaručuje zisk. Pokud zároveň dovážejí velké množství benzinu a nafty, část příjmů z dražší surové ropy znovu utratí za nákup hotových produktů. Vyšší ceny paliv navíc zdražují dopravu, zemědělství, potraviny a průmyslovou výrobu.
Jedna rafinerie kontinent nezachrání
Nejviditelnější pokus tento model změnit představuje nigerijská rafinerie Dangote s projektovanou kapacitou 650 tisíc barelů denně. Největší rafinerie na kontinentu už pomohla omezit nigerijský dovoz pohonných hmot a začala dodávat benzin, naftu a letecké palivo také do zahraničí.
Ani provoz Dangote však nestačí pokrýt rychle rostoucí africkou poptávku. African Energy Chamber očekává, že kontinent zůstane čistým dovozcem benzinu, nafty a leteckého paliva nejméně do roku 2050. Čistý dovoz nafty by se mohl do té doby přiblížit 1,8 milionu barelů denně a dovoz benzinu překročit 1,5 milionu barelů.
Afrika sedí na energetickém pokladu, ale lidé žijí potmě. Brzdí ji peníze i politika
Problémem navíc není jen počet rafinerií. Řada existujících provozů je zastaralá, dlouhodobě odstavovaná nebo pracuje hluboko pod svou jmenovitou kapacitou. Chybějí také zásobníky, produktovody, železnice a propojení mezi jednotlivými státy. Palivo se proto často přepravuje na dlouhé vzdálenosti po silnicích, zatímco sousední země spolu obchodují méně než s Evropou nebo Asií.
Africa Finance Corporation odhaduje, že modernizace existujících rafinerií vyžaduje přibližně 16 miliard dolarů. K tomu by bylo nutné přidat nové provozy, pobřežní zásobníky a regionální distribuční infrastrukturu. Samotné postavení rafinerie bez spolehlivého přísunu ropy a bez sítě pro rozvoz výrobků energetickou bezpečnost nevyřeší.
Čína je partner i další forma závislosti
Čína hraje v africké energetice významnou roli jako dodavatel zařízení, investor a poskytovatel financování. Není však přesné tvrdit, že současné nedostatky paliv vznikají především kvůli přímé závislosti Afriky na čínské ropě. Hlavním problémem je širší závislost na zahraničním zpracování, financování, technologiích a dovozních trasách.
Čínské státní finanční instituce v minulosti podporovaly elektrárny, přenosové sítě, těžbu i dopravní infrastrukturu. Jejich aktivita ale v posledním desetiletí výrazně klesla. Podle Mezinárodní energetické agentury se financování africké energetiky ze strany čínských rozvojových institucí snížilo o více než 85 procent. Afrika proto bude muset nové projekty financovat kombinací soukromého kapitálu, domácích úspor, rozvojových bank a partnerství s Evropou, zeměmi Perského zálivu i Asií.
Alternativou k dováženým fosilním palivům je rychlejší elektrifikace dopravy, průmyslu a domácností. Afrika má podle IEA 60 procent nejkvalitnějších solárních zdrojů na světě, ale pouze přibližně jedno procento globální instalované fotovoltaické kapacity. Přibližně 600 milionů obyvatel kontinentu stále nemá přístup k elektřině a více než miliarda lidí nemá možnost čistého vaření.
Soukromé investice do čisté energie se sice zvýšily ze 17 miliard dolarů v roce 2019 na téměř 40 miliard v roce 2024, potřebná částka je však podstatně vyšší. Energetická transformace proto nedokáže nedostatek benzinu a nafty vyřešit během několika měsíců. Může ale postupně omezit množství dovážených paliv a snížit dopad příštího Hormuzu.
Hormuzská krize tak neodhalila jen závislost Afriky na jednom státu nebo obchodním partnerovi. Ukázala především cenu dlouhodobého modelu, v němž kontinent vyváží suroviny, ale velkou část výrobků s vyšší přidanou hodnotou nakupuje zpět. Skutečnou odpovědí proto není pouze hledání jiného zahraničního dodavatele, ale výstavba rafinerií, zásobníků a regionálních sítí spolu s rychlejším rozvojem domácí elektřiny.
