Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček

Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček

Foto: Michal Čížek / Hrot

Havlíček: Drahá elektřina není jen kvůli povolenkám. Česko potřebuje nové zdroje a silnější sítě

Drahá elektřina není podle ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka jen problém emisních povolenek. Česko podle něj potřebuje nové stabilní zdroje, posílit elektrické sítě a současně změnit pravidla ETS. V rozhovoru mluví také o jádru, SMR, českém průmyslu a jeho závislosti na Německu.

Tomáš Tománek

•

Galerie (4)

Česko podle ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka stojí před rozhodnutím, jak skloubit rozpočtovou odpovědnost s investicemi, bez nichž se země neobejde. Plánovaný schodek 386 miliard korun obhajuje tím, že část nového dluhu má směřovat do dopravy, energetiky a obrany. Za pět let podle něj ale musí být vidět konkrétní výsledek: nové zdroje, silnější sítě, infrastruktura a vyšší produktivita.

Právě energetika je jedním z hlavních témat rozhovoru. Havlíček chce změny systému emisních povolenek ETS, ale zároveň přiznává, že samotné povolenky problém drahé elektřiny nevyřeší. Mluví o nových jaderných zdrojích, malých modulárních reaktorech, obnovitelných zdrojích, posílení sítí i podpoře průmyslu. Pokud se nepodaří prosadit české požadavky v Bruselu, chce využít domácí i evropské nástroje podpory – nikoli však dlouhodobě dotovat vysoké účty za energie.

V rozhovoru zároveň představuje svou vizi českého průmyslu na příští desetiletí. Česko se podle něj musí odpoutat od role levného subdodavatele a více vydělávat na vlastních technologiích, vývoji a finálních produktech. Vedle tradičního automotive sází na jadernou energetiku, obranu, letectví, robotiku, polovodiče a pokročilé strojírenství. Mluví také o diverzifikaci exportu mimo Německo, větším zapojení českých firem do jaderných projektů a o tom, kde má stát v ekonomice aktivně zasahovat – a kde naopak ustoupit podnikatelům.

Vláda na příští rok plánuje schodek 386 miliard korun a vy říkáte, že výrazně nižší deficit by znamenal škrtat v energetice, dopravě nebo bezpečnosti. Kde je ale hranice mezi potřebnou investicí a tím, že si současný růst jednoduše kupujeme na dluh? A co musí být za pět let vidět, abyste mohl říct: ano, tohle zadlužení české ekonomice skutečně pomohlo?

Rozhodující je, na co si půjčujete. Jestli peníze spotřebujete na běžný provoz státu, je to špatně. Jestli za ně ale stavíte energetickou infrastrukturu, dálnice, železnice, posilujete obranyschopnost země nebo vytváříte podmínky pro nové investice, je to něco úplně jiného.

My jsme si mohli namalovat deficit o několik desítek miliard nižší. Jenže bychom současně museli říct, že se nebude stavět část dopravní infrastruktury, zpomalíme energetické projekty nebo nebudeme financovat bezpečnost v rozsahu, který dnes potřebujeme. A to by podle mě byla falešná rozpočtová odpovědnost.

Za pět let proto nechci ukazovat jen číslo HDP. Musí být vidět konkrétní aktiva. Vybudovaná dopravní infrastruktura, rozběhnuté nové energetické zdroje, posílené přenosové a distribuční sítě, větší soukromé investice a vyšší produktivita ekonomiky.

Současně ale nemůžeme rezignovat na konsolidaci. Investiční deficit není bianco šek pro vládu. Jakmile ekonomika zrychlí a velká část mimořádných investic se překlopí do realizace, musí se deficit postupně snižovat. Hranice je pro mě poměrně jednoduchá: dluh musí zvyšovat budoucí výkon ekonomiky. Jestli po něm za pět let zůstane jen vyšší státní dluh a stejné problémy jako dnes, byla to špatná politika.

Drahé energie označují české průmyslové firmy za jednu z hlavních konkurenčních nevýhod a vy chcete zásadně měnit systém ETS. Povolenka je ale jen část ceny energie. Co je váš konkrétní plán, aby měla česká továrna za několik let skutečně levnější elektřinu než dnes? A není riziko, že se budeme soustředit na boj s emisními povolenkami, zatímco pomaleji řešíme samotnou výrobu elektřiny, sítě a nové zdroje?

Samozřejmě že emisní povolenka není jediný problém. Kdybych tvrdil, že stačí změnit ETS a máme vyřešenou energetiku, nebylo by to seriózní.

Musíme dělat několik věcí současně. První je cena silové elektřiny. Tam potřebujeme dostatek stabilních domácích zdrojů – jádro, postupně malé modulární reaktory, obnovitelné zdroje tam, kde dávají technický a ekonomický smysl, a po přechodnou dobu také flexibilní zdroje, které soustavu podrží.

Druhá věc jsou sítě. Bez jejich masivního posílení nebude fungovat decentralizace, nové průmyslové odběry ani další elektrifikace. Proto mluvíme o energetických dálnicích, které musí propojit nové zdroje a zároveň lépe propojit evropský trh.

Havlíček s ministryní financí Alenou Schillerovou

Havlíček s ministryní financí Alenou Schillerovou

Foto: Michal Čížek / Hrot

Třetí věcí je regulovaná část ceny. I tam má stát nástroje, jak část nákladů, které dnes nesou domácnosti a firmy, řešit jinak.

A čtvrtý problém je ETS. Povolenka se dnes stala jedním z významných faktorů ceny a současně velmi tvrdě dopadá na evropský energeticky náročný průmysl. Proto prosazujeme zásah do systému, využití rezervy povolenek, větší ochranu ohrožených průmyslových sektorů a omezení mechanismů, které cenu zbytečně ženou nahoru.

Takže odpověď je: nikoliv ETS, nebo nové elektrárny. Musíme řešit ETS, zdroje, sítě i regulovanou složku současně. Výsledkem musí být, že průmyslová firma nebude soutěžit s americkým nebo asijským konkurentem s výrazně dražší energií a násobně složitější regulací.

Prosazujete zásadní přehodnocení ETS 1 a odklad ETS 2. Jenže Česko samo evropská pravidla nepřepíše. Máte plán B pro případ, že pro zásadní změnu systému dostatečnou podporu nezískáte? Dokáže česká vláda ochránit energeticky náročný průmysl i v rámci dnešních evropských pravidel, aniž by jen dlouhodobě dotovala jeho účty za energie?

Musíme dělat obojí. Tvrdě vyjednávat v Bruselu a současně se připravovat na variantu, že nezískáme všechno, co požadujeme.

Za prvé, nejdeme do toho sami. Debata o konkurenceschopnosti evropského průmyslu už není českým tématem. Stejný problém řeší Itálie, Německo a celá řada dalších průmyslových zemí.

Pokud ale evropská dohoda nebude dostatečná, máme nástroje i doma. Nechci ovšem systém, ve kterém budeme každý rok posílat miliardy na zaplacení faktur za elektřinu. To nikam nevede.

Nechci soutěžit o každou zahraniční montovnu. Chci soutěžit o vývojové centrum, technologickou výrobu, polovodiče, letectví, energetiku.

Stát má pomoci firmám investovat do technologií, které dlouhodobě sníží jejich energetickou náročnost, posílit infrastrukturu, umožnit dlouhodobé kontrakty na energii a využít evropský rámec státní podpory pro sektory skutečně vystavené mezinárodní konkurenci.

U energeticky náročného průmyslu proto mluvíme o cílené investiční podpoře transformace, nikoli o udržování každé fabriky při životě bez ohledu na její perspektivu.

Plán B tedy není dotovat donekonečna drahou energii. Plán B je využít prostor, který evropská pravidla umožňují, snížit regulované domácí náklady, investovat do zdrojů a sítí a pomoci firmám přejít k energeticky efektivnější výrobě.

Český průmysl je mimořádně provázaný s Německem, které se několik let potýká s velmi slabým růstem a problémy svého průmyslového modelu. Když se německé automobilce nebo strojírenské firmě nedaří, velmi rychle to pocítí i český dodavatel. Jak chcete tuto závislost skutečně snížit? A které tři mimoevropské regiony by podle vás měly být pro české firmy v příštích deseti letech prioritní?

Německo samozřejmě zůstane naším nejvýznamnějším obchodním partnerem a byla by chyba vytvářet dojem, že se od něj máme odpojit. Naopak potřebujeme, aby se německému průmyslu dařilo, protože jsme s ním ekonomicky propojeni možná více než kterákoliv jiná země.

Ale právě poslední roky ukázaly, že tak vysoká teritoriální koncentrace je rizikem. Diverzifikace exportu proto nemůže být slogan. Musíme české firmy dostat přímo ke konečným zákazníkům na trzích, kde roste poptávka po technologiích, energetice, obranném průmyslu, dopravě, zdravotnické technice nebo sofistikovaném strojírenství.

Pokud mám vybrat tři mimoevropské směry, první jsou Spojené státy a Severní Amerika. Je to obrovský trh pro české firmy s vysokou přidanou hodnotou, zejména v technologiích, energetice, letectví, obraně a pokročilém průmyslu.

Druhým směrem je Indie. Je to ekonomika, jejíž globální význam bude v dalších desetiletích růst a kde vidím velký prostor pro české strojírenství, automotive, energetiku a technologické firmy.

A třetí je jihovýchodní a východní Asie, tedy především státy ASEAN, Korea a Japonsko. Tam máme silné příležitosti v obranném průmyslu, letectví, energetice a technologiích.

Závislost na Německu nesnížíme tím, že tam vyvezeme méně. Snížíme ji tím, že jinam vyvezeme podstatně více.

Česko umí velmi dobře vyrábět a vyvážet průmyslové zboží, ale dlouhodobě se bavíme o tom, že potřebujeme větší přidanou hodnotu, vlastní technologie, značky a finální výrobky. Proč se tento posun stále děje pomaleji, než bychom chtěli? A co může vláda udělat jinak, aby se z českých firem nestávali jen stále efektivnější subdodavatelé zahraničních koncernů?

Protože jsme si řadu let zvykli na model, který byl mimořádně úspěšný, ale měl svůj limit. Levnější energie než na Západě, kvalifikovaná a relativně levná pracovní síla, blízkost Německa a velmi dobrá průmyslová infrastruktura. Na tom jsme postavili obrovské množství výrobních kapacit.

Jenže tato konkurenční výhoda postupně mizí. A odpovědí nemůže být snažit se být ještě levnější subdodavatel. Musíme být technologicky lepší.

To znamená několik změn. Musíme dostat více soukromého kapitálu do inovativních firem, zlepšit transfer výzkumu z univerzit do byznysu, vytvořit funkční podmínky pro startupy a zaměstnanecké akcie a současně změnit investiční politiku.

ministr Karel Havlíček

„Bude stále obtížnější dlouhodobě udržet výrobu, jejíž jedinou konkurenční výhodou je levná pracovní síla a obrovská spotřeba energie,“ říká ministr Karel Havlíček

Foto: Michal Čížek / Hrot

Nechci soutěžit o každou zahraniční montovnu. Chci soutěžit o vývojové centrum, technologickou výrobu, polovodiče, letectví, energetiku, obranné technologie a další segmenty, kde zůstává v Česku know-how.

Druhá věc je internacionalizace českých firem. Firma nemá obcházet několik státních organizací podle toho, zda právě potřebuje investici, inovaci nebo export. Má mít jednoho partnera, který ji provede od růstu doma až po vstup na americký nebo indický trh.

A třetí věcí jsou velké státem ovlivnitelné projekty. Dukovany jsou typický příklad. Nejde mi pouze o to, aby česká firma dodala beton nebo kabel. Chci, aby dodávala turbínu, řídicí systémy, jaderné komponenty a technologie, které potom prodá i do dalších zemí. To je skutečný přechod od subdodavatelské ekonomiky k ekonomice s vyšší přidanou hodnotou.

Škoda JS se nyní dostává přímo do globálního dodavatelského řetězce malých modulárních reaktorů Rolls-Royce a podobnou příležitost mohou mít desítky dalších českých firem. Jaký podíl českého průmyslu chcete reálně dostat do výstavby velkých jaderných bloků a SMR? A co musí stát udělat, aby Česko za deset nebo patnáct let nebylo jen místem, kde se nové reaktory postaví, ale také zemí, která jejich technologie vyváží do světa?

U velkých bloků míříme přibližně k 60 procentům české účasti. Ale opakuji jednu důležitou věc: není pro mě rozhodující, jestli to nakonec bude 58, 62 nebo 65 procent. Klíčové je, co budou české firmy dodávat.

Jestli budeme mít vysoké procento jen díky stavebním pracím, není to maximální využití té příležitosti. Chci české turbíny, čerpadla, armatury, řídicí systémy, projektování a především jaderné komponenty s vysokou přidanou hodnotou.

Škoda JS je přesně ukázka toho, čeho chceme dosáhnout. Pokud se česká firma dostane do globálního řetězce výrobce SMR, nepracuje už jen pro český projekt. Může dodávat do každého projektu tohoto výrobce kdekoliv ve světě.

Jakmile ekonomika zrychlí a velká část mimořádných investic se překlopí do realizace, musí se deficit postupně snižovat.

To je úplně jiný model než prostě postavit elektrárnu v Temelíně.

Stát proto musí udělat tři věci. Za prvé využít domácí jaderný program jako referenci pro české firmy. Za druhé důsledně vyjednávat jejich zapojení do dodavatelského řetězce. A za třetí zajistit dlouhodobou kontinuitu – Dukovany, přípravu Temelína a následně flotilu SMR.

Když českým firmám dáte perspektivu na dvacet nebo třicet let, vyplatí se jim investovat do lidí, certifikací, strojů a vlastního vývoje. A potom už nesoutěží jen o Dukovany. Soutěží o projekty v Británii, Švédsku, Polsku nebo dalších zemích.

Slučujete CzechTrade, CzechInvest a další části státní podpory podnikání, připravujete nové ministerstvo hospodářství a chcete silnější české zastoupení v Bruselu. Zároveň stát vlastní nebo ovlivňuje strategické firmy v energetice či obranném průmyslu. Jak velkou roli má podle vás stát v ekonomice vlastně hrát? Má hlavně vytvářet podmínky pro podnikatele, nebo v některých strategických odvětvích aktivně rozhodovat, co a kde se bude vyrábět?

Stát nemá řídit firmám výrobní linky a nemá podnikatelům říkat, co mají vyrábět. V naprosté většině ekonomiky má vytvořit dobré podmínky – dostupnou energii, infrastrukturu, rozumné daně, kvalitní školství, méně byrokracie a přístup k financování – a potom nechat podnikatele podnikat.

Ale stejně špatná je druhá krajnost, tedy představa, že stát nemá dělat vůbec nic a trh vždycky všechno vyřeší.

Energetika, kritická infrastruktura nebo část obranného průmyslu nejsou běžný spotřební trh. Jestli stát ztratí kontrolu nad základní energetickou bezpečností, může se v krizové situaci dostat do problému, který už žádná následná dotace nevyřeší.

Proto u strategické infrastruktury musí stát umět určit základní směr a v některých případech si zachovat i majetkový vliv.

Stejně tak ale nechci budovat další úřady jen proto, abychom měli další úřady. Smyslem slučování podpory podnikání je naopak systém zjednodušit tak, aby firma měla jedno místo pro investice, inovace, startupovou podporu a export.

Za mě tedy platí jednoduché rozdělení. V běžné ekonomice má stát nastavovat pravidla a ustoupit. Ve strategické infrastruktuře musí být aktivnější. A všude musí platit, že jeho zásah má mít jasný cíl a měřitelný výsledek.

Stát nemá konkurovat podnikatelům. Má jim umožnit konkurovat světu.

Automobilový průmysl prochází technologickou změnou, energeticky náročné firmy bojují s cenami, obranný průmysl prudce roste a jaderná energetika otevírá nové příležitosti. Která odvětví podle vás budou za deset let tahouny české ekonomiky – a u kterých si naopak musíme přiznat, že část dnešní výroby v Česku pravděpodobně nepřežije? Má stát takové firmy a obory chránit, nebo nechat ekonomiku, aby se přirozeně proměnila?

Já bych český průmysl rozhodně neodepisoval. Máme mimořádně silnou průmyslovou tradici a velkou část nových příležitostí paradoxně získáme právě proto, že pořád umíme něco fyzicky vyrobit.

Za deset let podle mě budou velmi silné minimálně čtyři oblasti.

První je energetika, zejména jaderná. Dukovany, příprava dalších velkých bloků a SMR mohou kolem sebe vytvořit celý nový exportní ekosystém.

S premiérem Andrejem Babišem

S premiérem Andrejem Babišem

Foto: Michal Čížek / Hrot

Druhá je obrana, letectví a bezpečnostní technologie. Evropa bude do bezpečnosti dlouhodobě investovat výrazně více a české firmy tady už dnes mají velmi dobré světové postavení.

Třetí je pokročilé strojírenství, automatizace, robotika, polovodiče a související technologie. To je přirozená evoluce české průmyslové základny.

A čtvrtá je automobilová mobilita, ale bude vypadat jinak než dnes. Nemyslím si, že český automotive zmizí. Musí se ale posunout od výroby jednotlivých komponent k elektronice, softwaru, bateriovým systémům, automatizaci a dalším technologiím nové generace.

Závislost na Německu nesnížíme tím, že tam vyvezeme méně. Snížíme ji tím, že jinde vyvezeme podstatně více.

Naopak bude stále obtížnější dlouhodobě udržet výrobu, jejíž jedinou konkurenční výhodou je levná pracovní síla a obrovská spotřeba energie. Tam musíme být realisté. Není možné každou výrobní kapacitu navždy chránit veřejnými penězi.

To ale neznamená říct energeticky náročnému průmyslu: trh rozhodl, zavřete. Chemie, hutnictví, sklo nebo další základní průmyslová odvětví mají strategický význam a řada navazujících sektorů se bez nich neobejde.

Stát má pomáhat firmám, které mají šanci přejít na modernější technologii a být dlouhodobě konkurenceschopné. Nemá ale donekonečna financovat ztrátu výrobního modelu, který ekonomicky nedává smysl.

Cílem není zakonzervovat českou ekonomiku takovou, jaká byla před dvaceti lety. Cílem je využít to nejlepší, co máme – technické know-how, průmyslovou tradici, kvalitní firmy a schopnost vyrábět – a dostat to do oborů, ve kterých bude největší světová poptávka za deset nebo dvacet let.