Hrabě František Kinský
David Turecký / magazín Hrot
Modrá krev
Hrabě, který dobyl televizi. František Kinský o zámku, šlechtě i rodinném odkazu
František Kinský spojil svět české šlechty s televizí a ze zchátralého zámku v Kostelci nad Orlicí vytvořil živé kulturní centrum. V rozhovoru vypráví o Modré krvi, restitucích i odpovědnosti za rodinný majetek.
Šéfredaktorka magazínu Hrot
Mediální hvězdy se většinou rekrutují z jiných okruhů, než je šlechta. Výjimkou potvrzující pravidlo je František Kinský, hrabě z Kostelce nad Orlicí. S médii a reklamou má letité zkušenosti, věnoval se jí před rokem 1989 i po něm.
Legendární slogan na prací prášek Vypere dočista do čista je ostatně jeho nápad. Kinského sláva ale přišla až se seriálem Modrá krev, v němž Čechům představuje šlechtické rody.
Práce má však Kinský i bez televize nad hlavu. Podniká, léta dělal starostu i zastupitele, angažuje se v kultuře a hlavně: dal dohromady zámek, kterému vdechl nový život, stejně jako východočeskému městu, s nímž je nerozlučně spjat.
Je v jednom kole. Potomek šlechtického rodu a tvář populárního cyklu Modrá krev František Kinský má kalendář tak plný, že když mi ho jeho pravá ruka Jana Dioszegi ukazuje, málem se mi zatočí hlava.
Do Nového zámku v Kostelci nad Orlicí, o který se Kinský od roku 2003 stará a kde žije, přijíždíme ve slunečné pondělí. Pan domácí nás vítá s úsměvem a se slovy, že v pondělí se tu prý začíná, jak se sluší a patří, takže se toho tolik neděje.
Jenže na zámku je klid vždycky jen relativní. Společně s námi přijíždí i dodávka, ze které vyskakují dva pánové a z jejích útrob vytahují rozměrné krabice. V době našeho rozhovoru se tady začíná chystat výstava Josefa Sudka, klasika české fotografie.
Součástí výstavy jsou kromě dosud nikdy neviděných Sudkových fotografií i deskové fotoaparáty, s nimiž v minulém století pořizoval ikonické snímky v zahradě sochařky Hany Wichterlové či v rozestavěné svatovítské katedrále. „Ty foťáky chci pak vidět!“ volá František Kinský, zatímco sedíme v pokoji, kde na zámku usazují hosty.
Hrabě František Kinský
David Turecký / magazín Hrot
Jde o jeden ze dvou pokojů, které mohl František Kinský společně se svou maminkou Bernadettou a prarodiči obývat poté, co museli opustit Slovensko. Otec Josef Kinský tam byl po únoru 1948 zatčen a uvězněn komunistickým režimem a jeho manželka s malým synem měla pouhý den na přesun do Česka.
Na příjezd do nového domova si František Kinský nevzpomíná, vždyť se narodil jen dva měsíce před komunistickým převratem. Živě si však vybavuje jednu z prvních scén, které se k této části zámku vážou.
„Naprosto přesně si pamatuji zařízení vedlejšího pokoje, kde jsme s matkou žili, a vybavuje se mi i jedna spíš dramatická scéna. Musel to být zimní podvečer, protože pokoj byl tmavý, osvětlený jen lampou. Matka ležela v posteli, u ní stál doktor Bílek, kostelecký lékař. Jeho podobu si vybavuji ještě dnes, stejně jako okamžik, kdy matce řekl, že má záškrt a musí do nemocnice. Což pro mě znamenalo, že mě odvezou někam pryč, protože prarodiče se o mě jako o malého chlapce nebyli schopni postarat,“ vypráví Kinský.
Myslím si, že Modrá krev trefila dobu.
Ptám se, zda má na zámek i nějakou veselejší vzpomínku. Jedna taková by byla. Přesouváme se o více než čtyři dekády dále, do počátku 90. let, kdy se zámek rodině Kinských v restituci vrátil.
Zpočátku se ale vše jeví opět spíš negativně: Josef Kinský přijíždí se synem do Kostelce a ukazuje mu, jaké šrámy rodinné sídlo utrpělo. V 70. letech sem komunisté umístili výzkumný ústav chovu prasat, později nechali opuštěný zámek chátrat. Když byl vrácen rodině, byl obehnaný plotem z vlnitého plechu a čekal, až někdo jeho trápení zkrátí demolicí.
„Ten dům byl absolutně zničený. Přesto jsem po několika návštěvách začal mít pocit, že spolu najdeme dobrý kontakt – dům a já. Ten pocit se časem jen prohluboval. Postupně jsem tady tak začal realizovat to, o čem jsem si myslel, že domu prospěje,“ vzpomíná hrabě.
Stav, v němž se zámek nachází dnes, mu dává za pravdu: rekonstrukce mu vrátila zašlou slávu, přilehlý park bují zelení i květinami (některé prý s chutí pojídají srnky, jak se později dozvídáme) a vítá návštěvníky. Ti mohou přijít i na komentované prohlídky, a když mají štěstí, čas od času je provede přímo sám zámecký pán.
Zámek kromě toho neustále žije celou řadou kulturních aktivit. Kromě výstav, které se zde pořádají ve spolupráci s rozličnými institucemi (v případě Sudkovy výstavy jde o spojení s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze), se tu pod taktovkou Kinského spolupracovnice Jany Dioszegi koná též spousta koncertů.
Na přelomu července a srpna se sem v rámci festivalu Novozámecké hudební léto chystalo hned několik velikánů současné klasické hudby, například klavírista Lukáš Vondráček, který vystoupil ve spolupráci s dirigentem Radkem Baborákem a orchestrem Česká Sinfonietta, nebo legendární violoncellista Mischa Maisky a jeho Maisky trio s Karlovarským symfonickým orchestrem, festival uvedl i Orffovu Carminu Buranu.
I ty památky, které byly v péči státu, potřebovaly ohromné investice.
Kromě toho, že se František Kinský spolupodílí na kulturním programu a pečuje o zámek i celý areál, se účastní moderovaných besed po celém Česku, spravuje rodový majetek, hospodaří na více než dvou tisících hektarech lesa, je třetinovým spoluvlastníkem Cihelny Kinský a vlastní také apartmánový penzion v Dolní Moravě.
Nadto si v posledních deseti letech často a rád „odbíhal“ na natáčení dokumentárního cyklu České televize Modrá krev. Jeho tvář tak zná v Česku s trochou nadsázky téměř každý.
Díky Modré krvi si ke všem svým rolím přidal ještě jednu: roli posluchače. Měl možnost klást otázky lidem s podobným osudem, jaký potkal jeho, a pak pozorně naslouchat jejich vyprávění. Všichni byli potomky šlechtických rodů, které režim připravil o majetek i zázemí a od 90. let se – stejně jako on a jeho rodina – snaží navázat na to, co příchod komunismu přerušil.
Hrabě František Kinský
David Turecký / magazín Hrot
Zkraje letošního roku byla odvysílána čtvrtá série cyklu. František Kinský přitom říká, že na počátku s tvůrkyní seriálu Alenou Činčerovou vůbec netušili, jak moc oblíbený seriálový počin jim vzniká pod rukama.
„První série se natáčela tři roky a předtím se projekt dva nebo tři roky prosazoval, než se stal součástí dramaturgického plánu. Natočili jsme osm dílů a byli jsme zvědaví. Tehdy nikoho z nás ani nenapadlo, že by těch dílů nakonec mohlo být 36. Tím úspěchem jsem úplně ohromen. Pořad, který jde v půl desáté večer, se stal nejsledovanějším pořadem druhého programu vůbec,“ usmívá se Kinský.
Premiérový díl čtvrté řady dokumentárního cyklu Modrá krev se dokonce stal nejsledovanějším pořadem po 20. hodině napříč televizními stanicemi. První díl nové řady sledovalo neuvěřitelných 633 tisíc diváků. Což je číslo, které podle Kinského naprosto vybočuje z běžné sledovanosti.
Co to způsobilo? Kdyby na to někdo sepsal jednoduchý recept, takových pořadů by vznikly stovky. „Myslím si, že Modrá krev trefila dobu. Požadavek nikdo nevyslovil, ten se prostě stal. Vzešel z rozhovoru mezi mnou a Alenou, podpořila jej kreativní producentka Lenka Poláková – a pak už to jelo.“
Velkou roli jistě sehrálo i charisma Františka Kinského. Alena Činčerová zjevně věděla, proč ke spolupráci oslovila právě jeho. Kinský vzpomíná, že mu v době, kdy se pořad rodil, řekla: „Kdo jiný by ho měl dělat?“
Věděla, že má k mnoha potomkům šlechtických rodů osobní vazby a že mu své příběhy s důvěrou svěří. V jeho rukách nehrozilo, že se pořad promění v bulvární frašku. Naopak bylo jasné, že s nimi naloží s důstojností, kterou si zaslouží. Dnes moderátor Modré krve věří, že důvěru respondentů nezklamal a že u každé rodiny natočili přesně to, co slíbili.
Pokud bych někdy v životě chtěl něčím být, pak rododendronem mého otce.
Co mu těch deset let s Modrou krví dalo? „Když odhlédnu od toho, že mě pořad proslavil, protože jsem se stal jeho tváří – a domnívám se, že na mně ta sláva ulpívá daleko víc, než si zasloužím –, tak mi dal zejména několik nových přátel.“
František Kinský dodává, že jej natáčení pořadu také „mediálně otlouklo“. Když se dnes dívá na první díly, má pocit, že s moderováním trochu zápasil. Naopak při sledování nejnovější řady přemýšlel, jestli nepůsobí příliš sebejistě.
Tak ale působit nechce. Uvědomuje si, že hrdiny pořadu jsou lidé, kteří mu vyprávějí své životní příběhy – a právě na ně má mířit největší pozornost. Jeho role je prostá: pokorně se zeptat a otázkou dotazovaného jen „správně otevřít“.
Pro velký úspěch se začíná skloňovat i pátá řada Modré krve. „Domníval jsem se, že čtvrtá bude poslední, protože jsme podle mého názoru došli na konec. Ale už jsem zaslechl, že Česká televize by byla ráda, abychom pokračovali. Myslím, že v tom případě ale budeme muset něco udělat s konceptem. Nezaměříme se na rodiny, které tady žijí, ale na ty, které na českém území zanechaly výraznou stopu. V historii, v architektuře, v umění,“ přibližuje Kinský.
Ostatně dva takové rody představila už zatím poslední série pořadu. Diváky seznámila s rodem Harrachů, který do Česka jako první přivezl lyže, a také s rodem Thunů, jehož odkazem je největší porcelánka u nás. S trochou nadsázky se tak dá říct, že v kuchyni každé české rodiny se nachází alespoň jeden hrneček nebo talíř, který nese stopu tohoto rodu.
František Kinský ale říká, že do případné páté série zatím vůbec nezasahuje. „Na konceptu určitě pracuje paní režisérka Činčerová, která je současně autorkou scénářů. Něco vymyslí a pak mě s největší pravděpodobností pustí po stopě. Následně budeme společně oslovovat jednotlivé rodiny – jestli mají chuť, chtějí se zúčastnit a je to pro ně zajímavé. V tuhle chvíli ale nic dalšího netuším. Před námi by bylo deset hodinových dokumentů, takže bude velká práce je všechny napsat.“
Hrabě František Kinský
David Turecký / magazín Hrot
Právě díky tomu, že jsou scénáře pečlivě připravené předem, nezažil František Kinský jako moderátor mnoho překvapení. Příběhy české šlechty si jsou navíc v lecčems velmi podobné. „Stalo se, co se stalo, vyrovnali jsme se s tím po svém a teď máme novou příležitost to přerušené rozvíjet dál,“ popisuje.
Některé osudy ovšem byly přece jen smutnější než jiné. Kinský vzpomíná například na Mathildu Nostitzovou, která usilovala o navrácení zchátralého zámku v Plané. Marně.
„Od roku 1992, kdy začaly restituce, do doby, kdy jsme začali natáčet, se zámek proměnil v sídlo hrůzy. Když jsme k němu spolu přijeli, hluboce ji to zasáhlo. Stejně tak ta situace zasáhla mě. Vůbec mě nenapadlo, že může zámek dopadnout tak hrůzně, jak dopadl. Vedle toho jsme při stejném natáčení zažili i odlehčenou chvilku. Stáli jsme nad hroby jejích předků a Mathilda říkala, že to je to jediné, co se jí v rámci restituce vrátilo. Tehdy jsem jí řekl: ‚Vidíš, mně dali všechno, ale hroby mých předků mi nedali.‘ V té době totiž byla hrobka Kinských stále v majetku státu,“ vypráví Kinský.
„Obdivuji ty, kdo zámky koupí a opravují, i když nemusejí“
Nakonec se však i hrobka vrátila do rodinného majetku – jak jinak než v dezolátním stavu. František Kinský k tomu ale přistupuje s humorem sobě vlastním.
„Vydali mi ji pod podmínkou, že ji opravím, což je docela zábavné. Přistoupil jsem na to, a dokonce každý rok sepisuju pro Národní památkový úřad, co všechno jsem během uplynulého roku na hrobce opravil. Ještě mám mnoho času i oprav před sebou, než bude hotová. Ale vytyčil jsem si, že půjdu do čistého,“ říká se smíchem.
Právě zmíněná zarputilost v navracení lesku rodinnému majetku je dle Františka Kinského vlastnost, kterou sdílí s dalšími potomky šlechtických rodů.
Někteří měli štěstí v neštěstí alespoň v tom, že jejich sídlo bylo považováno za památku hodnou alespoň základní péče a v rámci prezentování historického odkazu země se otevřelo veřejnosti.
Když režim skončil, ne všechny hrady, zámky a jiné usedlosti tak připomínaly ruinu. Na druhé straně stála sídla, která se proměnila v domovy důchodců, kasárna nebo výše zmíněný výzkumný ústav chovu prasat.
„I ty památky, které byly v péči státu, ale potřebovaly ohromné investice. Nebyly zřícené, to bylo fajn, ale stál tady úkol vše opravit. Všichni se ho zhostili se silou sobě vlastní. Každá jedna rodina, která do opravy vstoupila, se jí chopila a dodnes dál investuje nemalé prostředky a samozřejmě nemalou energii. Neustále říkám, jak obdivuju ty, kteří si zámek zakoupí a opraví, i když nemusejí. V Česku je tolik zámků, že to není vůbec problém. Zatímco my všichni musíme, i kdybychom nechtěli,“ směje se Kinský.
Můj otec, když se do něčeho vrhnul, třísky lítaly na všechny strany.
A vzápětí dodává: „Na jedné straně je ale docela úžasné, že všichni ti, kteří musejí, vůbec neříkají, že něco musejí. Všichni tu práci přirozeně vykonávají. Stala se jejich součástí. Stejně jim ale nic jiného nezbývá. Jde o majetek rodiny, tak se musíme činit. Jinak všichni naši předci přijdou a budou nás v noci strašit, že jsme nic neudělali. Já to tak mám! Ta hrůza, že se nevyspím, když se kolem mě v noci všichni seběhnou. To mě nutí k tomu, že to tady opečovávám pořád dál.“
Abychom nekončili rozhovor scénou jako vystřiženou z hororového filmu, který bychom mohli pracovně nazvat Noční můra pana hraběte, ptám se, co se Františku Kinskému vybaví, když si vzpomene na své rodiče. Mluví o mamince, která nezlomně čelila nelehkému osudu a podle jeho slov byla vždy velkou oporou Josefu Kinskému.
„Byla neuvěřitelná. Člověk by řekl komteska. Ale uměla vzít za práci jako málokdo. Ničeho se nebála, do všeho vstoupila s neuvěřitelnou energií. Otce pak uměla krásně, nenásilně korigovat. Protože můj otec, ten když se do něčeho vrhnul, třísky lítaly na všechny strany. Přesto jsem nikdy neviděl, že by se rodiče hádali. Vlastně snad jen jedinkrát, kdy jsem byl dokonce povolán, abych je rozsoudil. To když se otec rozhodl, že koupí chalupu,“ povídá Kinský.
Hrabě František Kinský
David Turecký / magazín Hrot
Šlo o někdejší zájezdní hostinec u Sloupu v Čechách, takže žádná skromná chaloupka, ale pořádná chalupa. Vlastně taková náhrada za zámek v Kostelci; místo, kde se mohl Josef Kinský realizovat.
Nešlo však o praktickou volbu. František Kinský vysvětluje, že jeho tatínek si vybíral chalupu tak, aby mohl snadno procházet dveřmi. Kinští jsou totiž od doby, kdy do rodu vstoupila Karolina kněžna Kinská, rozená paní z Kerpen, pověstní svou výškou (alespoň podle historky, kterou vyprávěl Františkův dědeček František Josef Kinský). A Josef Kinský měřil bezmála dva metry.
„Otec tak hledal chalupu, která má vysoká futra. Měl o ní své představy, které byly někdy trochu naivní. Zatímco moje matka byla absolutní praktik, takže jeho představy odmítala. Tehdy jsem poprvé viděl, že došlo ke střetu její praktičnosti a otcova snu. Odehrálo se to koncem 70. let a matka říkala, že si otec začal budovat Kostelec. Sice to byla chalupa, ale v hlavě měl ten svůj sen. Nakonec z toho byl úžasný objekt. Často navštěvovaný, milovaný,“ vrací se do minulosti František Kinský.
Stejně jako v zahradě Nového zámku pěstoval Josef Kinský rododendrony i u chalupy. „Tehdy jsem říkal, že pokud bych někdy v životě chtěl něčím být, pak rododendronem mého otce. O nic totiž nepečoval tak jako o své rododendrony,“ usmívá se František Kinský.
Později při focení portrétů obdivujeme jeden přibližně stoletý, těsně před rozkvětem. Tiše přihlížel znárodnění, chátrání i návratu zámku původním majitelům. Bude tady nejspíš i ve chvíli, kdy péči o něj převezmou další generace Kinských.
Děti má František Kinský se svou ženou Martinou dvě: Barboru a Kristiana. Barbora má dva syny, Kristian tři dcery. Jejich dědeček doufá, že využijí svobodu, kterou mají, a vyrazí na zkušenou do světa. Poznají ho, nadechnou se ho a pak se třeba vrátí.
„Zámek tu zůstane, rododendrony nikam neutečou a jednou se o to tady budou muset starat. Jak to budou dělat, to ví Bůh. Já to nevím. Určitě ale budou muset najít nové způsoby, nebudou to moci dělat pořád stejně, jako to dělal dědeček. Ten měl totiž štěstí, že byl mediální hvězda. Takže když se vyhlásí, že dědeček bude provádět po zámku, během pěti minut je vyprodáno,“ říká s nadsázkou a úsměvem hrabě, celým jménem Maria František Jan Emanuel Silvestr Alfons Kinský.
