Michal Macko, ředitel Francouzsko-české obchodní komory
Michal Macko
Evropa ztrácí dech. Největším rizikem je její konkurenceschopnost, říká Michal Macko
Český kapitál už není odkázaný jen na domácí trh a stále častěji míří i do Francie. Zároveň ale roste tlak na celý evropský průmysl. „Největším rizikem je schopnost Evropské unie zůstat globálně konkurenceschopná,“ říká v rozhovoru pro Hrot24 Michal Macko, ředitel Francouzsko-české obchodní komory. Podle něj už Česko nelze vnímat jen jako ekonomiku, která dohání Západ.
šéfredaktor
Česko má vůči Francii dlouhodobě obchodní přebytek. Je to známka síly české ekonomiky, nebo spíš důsledek našeho postavení v evropských výrobních řetězcích?
Je to kombinace obojího. Česká ekonomika má silnou průmyslovou základnu a dlouhodobě vysokou exportní schopnost. Zároveň ale nelze obchodní bilanci s Francií oddělit od toho, jak hluboce je Česko zapojené do evropských výrobních řetězců.
Francie je pro Česko nejvýznamnějším obchodním partnerem, se kterým nemáme společnou hranici. Z francouzského pohledu je navíc Česká republika významnějším obchodním partnerem než například Indie nebo Maroko. Od vstupu Česka do Evropské unie vzájemný obchod prakticky nepřetržitě roste.
Vidíme to i v praxi. Francouzsko-česká obchodní komora v posledních letech každoročně pomáhá více než stovce firem při vstupu na český nebo francouzský trh.
Je Česko pořád ekonomikou, která Západ dohání, nebo už jsme se dostali do fáze, kdy sami vyvážíme kapitál a know-how?
Česko už podle mě nelze označit za klasickou „catching-up economy“. Konvergence samozřejmě není dokončená, ale dnes jsme zemí, která nejen přijímá zahraniční investice, ale sama dokáže kapitál a know-how exportovat.
Stále máme rezervy, například v inovacích nebo kapitálové síle firem, ale pozice české ekonomiky je výrazně dál než před deseti nebo dvaceti lety.
Francouzské investice v Česku byly dlouho spojované hlavně s bankami a utilitami. Mění se to?
Jednoznačně. Francouzské firmy jsou dnes přítomné prakticky napříč českou ekonomikou. Vedle finančního sektoru a utilit stále více vidíme investice do průmyslu, energetiky, mobility nebo technologických služeb.
Je to zároveň odraz proměny samotné české ekonomiky. Investoři už nehledají jen výrobní kapacity nebo levnější pracovní sílu, ale stále častěji také know-how a projekty s vyšší přidanou hodnotou.
Francie dnes patří mezi největší zahraniční investory v Česku a francouzské společnosti zároveň mezi významné zahraniční zaměstnavatele.
Nakolik je vůbec možné mluvit o čistě česko-francouzském obchodu, když jsou obě země součástí stejných evropských výrobních řetězců?
Velká část obchodu samozřejmě není čistě bilaterální. Typické je to v automobilovém průmyslu, strojírenství nebo energetice, kde výrobky a komponenty během výroby několikrát překračují hranice.
To ale nevnímám jako slabinu. Právě silná provázanost ekonomik podle mě přispívá ke stabilitě vzájemných vztahů. Firmy nejsou propojené jen obchodně, ale často také dodavatelsky, investičně a technologicky.
V posledních letech vidíme také české peníze mířící do Francie. Je to důkaz, že český kapitál dospěl?
Do značné míry ano. České firmy a investoři mají dnes kapitál i zkušenosti na to, aby vstupovali na jeden z největších a nejvyspělejších evropských trhů.
Výrazným příkladem je skupina EPH Daniela Křetínského, která ve Francii investovala v energetice, logistice, maloobchodu i médiích. Křetínský se zároveň stal významným akcionářem společnosti TotalEnergies.
Určitou roli samozřejmě hraje také snaha českých investorů diverzifikovat mimo relativně malý domácí trh. Bez dostatečné kapitálové síly a zkušeností by ale taková expanze vůbec nebyla možná.
Jak důležitou roli v česko-francouzském byznysu ještě hraje stát?
Ve strategických sektorech pořád velmi významnou. Typicky jde o energetiku, obranu nebo infrastrukturu, kde se obchod a politika často nevyhnutelně prolínají.
Ve většině ostatních sektorů ale vztahy táhnou hlavně samotné firmy. Úlohou obchodní komory je především propojovat partnery a pomáhat českým společnostem orientovat se ve Francii a francouzským zase v českém prostředí.
Obrana, energetika nebo kosmický průmysl se často označují za oblasti budoucí spolupráce. Kde je největší šance, že z politických prohlášení vznikne skutečný byznys?
Velmi silný potenciál vidím v energetice, a především v jádru. Francie má v jaderné energetice mimořádně silnou průmyslovou základnu. EDF provozuje rozsáhlou flotilu jaderných elektráren a Framatome patří mezi nejvýznamnější světové dodavatele jaderných technologií.
Energetika má navíc dnes nejen ekonomický, ale také bezpečnostní rozměr. Právě proto může být jednou z oblastí, kde se česko-francouzská spolupráce může posunout od jednotlivých kontraktů ke skutečně strategickému partnerství.
Francie dlouhodobě prosazuje evropskou strategickou autonomii. Je to pro Česko příležitost, nebo spíš riziko dalšího protekcionismu?
Má to obě stránky. Strategická autonomie může Evropu přimět k hlubší spolupráci například v energetice, obraně nebo technologiích. Zároveň ale může vytvářet třecí plochy, pokud budou jednotlivé země pod tímto pojmem prosazovat především vlastní národní zájmy.
Pro Česko je zásadní, že zhruba čtyři pětiny exportu míří na evropský trh. Nemůžeme tedy být lhostejní k tomu, zda je Evropa schopná konkurovat Spojeným státům, Číně nebo Indii.
Evropa podle mě musí umět svůj průmysl chránit, ale současně potřebuje férové konkurenční prostředí a stejná pravidla pro všechny. Jinak bychom si mohli evropskou konkurenceschopnost oslabit sami.
Co dnes francouzské firmy v Česku nejvíce brzdí?
Jedním z největších problémů je dostupnost kvalifikované pracovní síly. To už dnes není pouze otázka ceny práce, ale jednoduše toho, zda firmy potřebné zaměstnance vůbec najdou.
Druhou výzvou je produktivita. Česká ekonomika se musí dál posouvat k činnostem s vyšší přidanou hodnotou. Pokud má země dál růst a zároveň si udržet konkurenceschopnost, nemůže dlouhodobě spoléhat pouze na průmyslový model založený na velkém objemu výroby.
Co považujete za největší riziko pro česko-francouzský byznys v příštích deseti letech?
Největší riziko podle mě neleží přímo mezi Českem a Francií. Je jím schopnost celé Evropské unie zůstat globálně konkurenceschopná.
Evropskou ekonomiku čeká kombinace pomalejšího růstu, geopolitické nejistoty, dražší energie a tlaku ze Spojených států i Asie. Česko-francouzský obchod je přitom tak hluboce integrovaný do evropského trhu, že pokud bude Evropa jako celek ztrácet pozice, projeví se to nevyhnutelně i na vztazích mezi našimi dvěma zeměmi.
