Evropě nestačí koupit rakety. Bez systému hlubokých úderů zůstane závislá
Shutterstock.com
Evropě nestačí koupit rakety. Bez systému jsou jen posledním článkem řetězce
Války na Ukrajině a v Perském zálivu ukázaly, že údery na velkou vzdálenost nejsou zbraní jediné rozhodující rány. Jejich skutečný účinek vzniká opakováním: dlouhodobým tlakem na logistiku, komunikační uzly, infrastrukturu a další prvky, bez nichž protivník nedokáže vést válku stejným tempem. Evropa jako celek dnes takovou schopnost nemá v rozsahu, který by jí umožnil hluboké údery udržet.
msk
A právě tato mezera se z vojenského detailu stává strategickou slabinou. Evropská odpověď v podobě iniciativy European Long-range Strike Approach, zkráceně ELSA, ukazuje, že kontinent začíná chápat, že tuto část obrany už nelze jednoduše outsourcovat. Jenže samotné pořízení raket nestačí. Pokud ELSA zůstane zaměřená především na platformy, hrozí, že Evropa nakoupí prostředky, aniž vybuduje systém, který z nich udělá věrohodné odstrašení.
Kořeny problému sahají do období po studené válce. NATO sice během ní rozvíjelo koncepty hlubokých úderů, ale operační tíha se postupně přesunula na Spojené státy. Evropští spojenci si zvykli spoléhat na americké zpravodajské, sledovací a průzkumné kapacity, na americké úderné prostředky i zásoby. Ruská invaze na Ukrajinu tuto závislost bolestivě zviditelnila. NATO proto označilo hluboké přesné údery za prioritu, protože samotná obrana nedokáže neutralizovat dlouhodobé úderné kampaně protivníka. Zároveň už Evropa nemůže předpokládat, že americká podpora bude vždy okamžitá, plná a dostupná. Její schopnost hlubokého úderu musí fungovat i ve chvíli, kdy budou americké prostředky opožděné, omezené nebo nepřítomné.
Raketa je jen konec řetězce
Základní omyl spočívá v představě, že schopnost hlubokého úderu vzniká nákupem sofistikované munice. Raketa je pouze poslední článek. Aby dávala vojensky smysl, musí za ní stát senzory, zpravodajské vyhodnocení, rychlé rozhodování, cílení a doručovací mechanismus. Moderní válka tak není soutěží jednotlivých zbraní, ale řetězců, které propojují senzor s cílem a průmyslovou výrobu s frontou. Autor vstupního textu to formuluje přesně: účinnost v moderním válčení nevychází ze sofistikovanosti jediné munice, ale ze soudržnosti systému, který ji dokáže včas a ve správném množství použít. Evropská slabina proto neleží jen v chybějících jednotlivých schopnostech, ale v tom, že nejsou propojené do jednotného a rychle fungujícího celku.
Pokud má Evropa vystavit riziku velitelská stanoviště protivníka, logistické uzly a soustředění sil, musí její hluboký úder přesáhnout současný dosah okolo 500 kilometrů a dostat se nejméně na 2000 kilometrů. Rozumná cesta nezačíná plošným seznamem cílů, ale disciplinovaným postupem: nejprve pevné cíle vysoké hodnoty, například velitelské uzly, logistická centra a kritické podpůrné prvky, poté širší předem plánované cílení a nakonec dynamické cílení ve velkém měřítku. Ukrajinské použití střely Flamingo s doletem přes 1400 kilometrů ukazuje, co taková logika znamená v praxi. Údery na ruský baltský export v Ust-Luze a Primorsku ochromily jádro moskevského systému vývozu ropy.
Evropa vidí, ale nerozhoduje dost rychle
Zásadní překážkou zůstává ISR, tedy zpravodajství, sledování a průzkum. Evropa má významné kosmické obrazové i radarové kapacity, ale problém není jen technický. Je především institucionální. ISR ve velkém měřítku vyžaduje společné standardy, rychlé slučování dat a zpravodajství, které mezi spojenci proudí bez zpoždění. Jinými slovy: Evropa dokáže bojiště vidět, ale má potíže jednat na základě toho, co vidí, rychlostí, která je ve válce relevantní. Bez tohoto propojení zůstává i drahá munice jen izolovaným nástrojem, nikoli součástí věrohodného odstrašení.
Druhou polovinou rovnice je průmyslová hloubka. Konflikty na Ukrajině a v Íránu ukázaly, že moderní válka spotřebovává munici tempem, které výrazně překračuje mírové předpoklady. Evropská schopnost hlubokého úderu bez robustních dodavatelských řetězců, včetně kritických vstupů, jako je wolfram, by dokázala udržet nanejvýš krátký vzepětí. Průmyslová strategie proto nemůže být přívěskem obranné politiky. Musí být jejím jádrem: s předvídatelnou poptávkou, koordinovanými nákupy a odolnými dodavatelskými řetězci. ELSA je v tomto smyslu začátek, nikoli cíl. Nabízí rámec společného vývoje a vysílá politický signál, ale zatím nedefinuje operační návrh, který by propojil ISR, cílení a úderné prostředky do jednoho systému.
Odstrašení je i politická volba
Evropská cesta musí vést za rámec samotné ELSA: k napojení na obranné plánování NATO, na průmyslové nástroje Evropské unie a na evropské ISR kapacity. Británsko-německý program hlubokých přesných úderů je krokem k potřebnému dosahu, ale pokud zůstane odpojený od širšího evropského systému, bude spíš posilovat roztříštěnost. Smysl by proto dávalo pojetí hlubokého úderu jako schopnosti koalice ochotných, včetně Británie a Norska, dostupné NATO, ale pod evropskou kontrolou.
