Závislost Evropy na dovozu fosilních zdrojů energie je v souvislosti se zablokovaným Hormuzským průlivem skloňována četnými komentátory i experty na slunečníky a větrníky. A většinou to končí konstatováním, kterak je Česko zaostalé se svým se svým malým podílem obnovitelných zdrojů.

Často se to opírá o drobet chybně interpretovaná čísla z bezpochyby seriózního Eurostatu. Podle nich v roce 2025 dovezla EU energetické produkty v hodnotě 336,7 miliardy eur. To představuje významný pokles o 11,1 procent oproti roku 2024.

Jenže to abstrahuje od skutečnosti, že loni významně klesly ceny ropy i plynu, a tudíž klesla i hodnota dovozu v eurech. Objem dovezené hmoty se snížil jen o nepatrných 0,6 procenta. I přes pokračující masivní rozvoj obnovitelných zdrojů.

Skutečná situace je přitom velmi odlišná od těchto projevů intuitivní víry v to, že vítr a fotovoltaika nás osvobodí od ošklivé nafty a zemního plynu z obskurních zemí. Naše ministerstvo průmyslu nedávno zveřejnilo statistiky uvádějící četná tvrzení na pravou míru.

Návrat pragmatismuNávrat pragmatismu

Odhodí Londýn eko-rukavičky? Británie chce víc ropy i plynu, v sázce je ale pověst zeleného lídra

Celková energetická dovozní závislost České republiky vzrostla mezi roky 2014 a 2024 téměř o třetinu z třiceti na téměř čtyřicet procent. Přesto jsme patřili mezi země Evropské unie s nízkou energetickou závislostí.

Nižší energetickou dovozní závislost v roce 2024 vykazovalo pouze Dánsko, Finsko, Rumunsko, Lotyšsko, Švédsko a Estonsko. A země s opravdu vysokým podílem obnovitelných zdrojů, jako jsou Německo nebo Španělsko, dávané často za příklad vzorné energetické transformace, potřebují k fungování dovézt téměř sedmdesát procent své spotřeby energií.

Průměr EU se pohybuje kolem 57 procent. Že něco ušetřím na výrobě elektřiny, neznamená, že nepotřebuji ropu a zemní plyn v dopravě a průmyslu.

Nízká míra energetické dovozní závislosti České republiky je způsobena především poměrně vysokou primární produkcí pevných fosilních paliv, zejména uhlí.

Ukazatel je také příznivě ovlivněn skutečností, že jaderné teplo, jehož podíl na energetickém mixu primárních zdrojů energie v roce 2024 dosahoval 19,3 procenta, se podle definice energetické dovozní závislosti počítá jako domácí zdroj.

I přesto je zjevné, že obnovitelné zdroje nás závislosti na dovozu energetických surovin nezbaví. A největší pomoc s energetickou závislostí bychom měli, jak věděli naši dědečkové, hledat na konci svých paží. Je totiž skutečností, že v Evropě by se mohlo těžit mnohem více plynu – a i nějaká ropa by se našla.

To by ovšem Velká Británie nesměla kvůli své zelené politice blokovat nové vrty v Severním moři. EU by nesměla bránit Norsku v těžbě v arktické oblasti, kde stejně už vrtají Rusové o sto šest.

Stejně jako Nizozemsko by mělo ukončit svou politiku zákazu těžby nemalých vlastních zásob zemního plynu. A za přehodnocení by stál i zákaz frakování, které udělalo z USA největšího exportéra zkapalněného plynu na světě.

Země s opravdu vysokým podílem obnovitelných zdrojů potřebují k fungování dovézt téměř sedmdesát procent své spotřeby energií.

Není to tak dávno, kdy dokázala Evropa zajistit z vlastních zdrojů mnohem více ropy a plynu. Produkce ropy klesla z přibližně 600–650 tisíc barelů denně kolem roku 2010 na 330 tisíc barelů v roce 2024.

U plynu byl pokles ještě drastičtější. Z více než 100–125 miliard metrů kubických kolem roku 2010 na zhruba 33 miliard kubíků v roce 2024. Za posledních 15 let tak domácí produkce Evropy poklesla o sedmdesát procent.

Vzhledem k tomu, že odhady spotřeby pro celou Evropu (včetně Spojeného království) se pohybují kolem 360–370 miliard metrů krychlových, ten pokles produkce určitě není bezvýznamný.

Zvláště z pohledu současných geopolitických událostí, které velmi názorně ukazují naši závislost na fosilních zdrojích, které nás objektivně zelená víra v nejbližších desetiletích určitě nezbaví.

Rána pro rozpočtyRána pro rozpočty

Povolenkový summit ukázal, že cesta slepou zelenou ulicí bude dál pokračovat