Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová
Shutterstock.com
Evropa zaostává, ale má nečekanou výhodu. Za stejné peníze potřebuje mnohem méně energie
Evropa dlouhodobě zaostává v růstu i cenách energií. Má ale jednu často přehlíženou výhodu: ekonomika dokáže vytvářet více výkonu s výrazně menší spotřebou energie. Od roku 1995 klesla energetická náročnost evropského hospodářství o 44 procent.
editor
Evropa je zvyklá poslouchat, že zaostává. Dražší energie, pomalejší růst, slabší produktivita a závislost na dovozu paliv mají podle tohoto pohledu z evropské ekonomiky dělat poraženého v konkurenci s USA a Čínou. Jenže energetická krize ukazuje i opačný příběh. Evropská ekonomika se za poslední desetiletí výrazně naučila fungovat s menší spotřebou energie.
Na jedno euro ekonomického výkonu dnes EU potřebuje zhruba o 44 procent méně energie než v roce 1995. Více než třetina tohoto zlepšení navíc přišla od roku 2019.
Mezi lety 1990 a 2024 vzrostla ekonomika EU o více než 70 procent, zatímco čisté emise skleníkových plynů klesly o 40 procent. Spotřeba primární energie se v desetiletí do roku 2024 snížila o 9,6 procenta.
Tato změna je důležitá právě ve chvíli, kdy Evropa čelí drahým palivům a geopolitickým otřesům. EU stále dováží 57 procent energie, kterou spotřebuje, a loni za fosilní paliva zaplatila zhruba 340 miliard eur.
Přesto uzavření Hormuzského průlivu a růst cen ropy zatím evropskou ekonomiku nezasáhly tak dramaticky, jak by se dalo čekat. Evropská komise letos očekává růst ekonomiky o 1,1 procenta a v příštím roce o 1,4 procenta.
Za část odolnosti mohou úspory energie. Zateplený dům s tepelným čerpadlem spotřebuje méně plynu, méně peněz odteče za dovoz paliv a větší část výdajů zůstává v domácí ekonomice.
Podobně funguje přesun dopravy od automobilů k veřejné dopravě nebo jízdním kolům. Nejde přitom vždy o klasickou „růstovou“ aktivitu. HDP zachytí stavbu infrastruktury, ale už méně dobře zachytí dlouhodobou úsporu energie, která následuje.
Výrazně to ukazuje rozdíl mezi Španělskem a Itálií. Plyn letos určoval cenu elektřiny jen asi v 15 procentech hodin ve Španělsku, zatímco v Itálii to bylo 89 procent.
Španělsko loni pokrylo z obnovitelných zdrojů 55,5 procenta výroby elektřiny a disponuje více než 80 gigawatty větrných a solárních kapacit. Itálie naopak dováží 74,8 procenta energie a více než polovinu elektřiny vyrábí z fosilních paliv.
Když přišel energetický šok, rozdíl se projevil. Španělská ekonomika ve druhém čtvrtletí vzrostla o 0,7 procenta, zatímco Itálie patří mezi nejzranitelnější ekonomiky eurozóny při dlouhodobě vysokých cenách energií. Stejná válka, stejné ceny ropy a stejné evropské měnové prostředí, ale výrazně odlišná energetická základna.
Evropa stvořila byrokratické monstrum. Musíme ihned jednat, jinak se staneme kořistí
To ovšem neznamená, že evropský model nemá problém. Podle zprávy Maria Draghiho platí evropské firmy za elektřinu dvakrát až třikrát více než americké a za plyn čtyřikrát až pětkrát více. Rozdíl v produktivitě práce mezi EU a USA se podle Draghiho od roku 1995 výrazně prohloubil.
Část evropského poklesu spotřeby energie navíc není výsledkem efektivnější výroby, ale útlumu energeticky náročného průmyslu. Mezi lety 2019 a 2023 se spotřeba energie snížila především v chemickém průmyslu, výrobě základních kovů, minerálních materiálech a papírenství.
V Německu klesla energeticky náročná výroba mezi únorem 2022 a březnem 2026 o 15,2 procenta a zaměstnanost v těchto odvětvích se snížila o 53 300 míst. Část emisí navíc Evropa pouze „vyvezla“ tím, že výrobky vyráběné dříve doma nyní dováží.
Problémem zůstává také tempo přechodu k obnovitelným zdrojům. V roce 2025 tvořily 26,2 procenta hrubé konečné spotřeby energie, zatímco cíl pro rok 2030 je 42,5 procenta. Letní vedra navíc ukázala slabinu evropské energetiky: výroba ze slunce přes den pomáhá, ale bez dostatečných baterií a další flexibility může večer přijít cenový šok.
Podle zprávy Maria Draghiho platí evropské firmy za elektřinu dvakrát až třikrát více než americké a za plyn čtyřikrát až pětkrát více.
Evropa zároveň vyměnila jednu energetickou závislost za jinou. Podíl ruského plynu na evropském dovozu klesl z 45 procent v roce 2021 na zhruba 12 procent v roce 2025. Velkou část však nahradil americký LNG. USA loni dodaly 58 procent evropského LNG a letos v prvním čtvrtletí už 63 procent. Evropská unie se navíc zavázala do roku 2028 nakoupit americkou energii za 750 miliard dolarů.
Nejlepší cestou z této závislosti proto není hledat dalšího dodavatele plynu, ale snížit jeho spotřebu. Podle IEEFA by evropská poptávka po LNG mohla do roku 2030 klesnout o zhruba 23 procent, pokud se podaří rozšířit obnovitelné zdroje, tepelná čerpadla a elektrifikaci. EU chce zvýšit podíl elektřiny na konečné spotřebě z dnešních 21,3 na 32 procent do roku 2030 a výrazně rozšířit kapacitu bateriových úložišť.
Evropa tedy skutečně čelí vážným problémům. Její pomalejší růst a drahá energie nejsou iluzí. Zároveň ale poslední dvě dekády vytvořily určitou formu energetického polštáře: ekonomika dokáže vyrábět více s menší spotřebou energie. A právě ve chvíli, kdy se dovoz paliv stává geopolitickým rizikem, se tato často přehlížená změna začíná vyplácet.
Evropa možná nebude růst tempem USA. Pokud ale dokáže dál snižovat závislost na dovážené energii, může být její pomalejší růst spojený s větší energetickou odolností, než naznačují samotná čísla HDP.
