Evropský systém emisních povolenek čeká jedna z nejtvrdších politických bitev od svého vzniku.
Shutterstock.com
Brusel čeká bitva o emisní povolenky. Průmysl chce úlevy, klimatičtí úředníci přitvrdit
Evropský systém emisních povolenek čeká jedna z nejtvrdších politických zkoušek od svého vzniku. Průmysl, část vlád i politici tlačí na zastropování ceny uhlíku, více bezplatných povolenek nebo rovnou oslabení celého systému. Úředníci z klimatického ředitelství Evropské komise se ale chystají na opačný manévr: povolenky bránit a volnou alokaci ještě více podmínit investicemi v Evropě.
šéfredaktor
Evropská klimatická politika se dostává do bodu, kdy už nejde jen o cíle na papíře, ale o cenu, kterou za ně zaplatí průmysl. Srdcem sporu je emisní obchodování EU ETS, systém, který dvacet let stanovuje cenu za vypouštění oxidu uhličitého a který Brusel považuje za korunní klenot své klimatické politiky.
Jenže z klenotu se stává politický terč. Cena emisní povolenky kolem 80 eur za tunu CO₂ je pro evropské firmy mnohonásobně vyšší než globální průměr. A v době drahé energie, slabé průmyslové výroby a rostoucí konkurence z Číny a USA se z ETS stalo téma, na němž se láme debata o konkurenceschopnosti Evropy.
Zatímco část světa od uhlíkových cen ustupuje, Evropa drží kurz. Kalifornie rozdává miliardy dolarů v bezplatných povolenkách, New York zkracuje klimatické ambice a Kanada zrušila spotřebitelskou uhlíkovou cenu. V Bruselu se ale klimatické ředitelství Komise připravuje na další zpřísnění.
To je politicky výbušná kombinace. Průmysl tvrdí, že současná podoba ETS zvyšuje náklady, vyhání výrobu z Evropy a podkopává schopnost firem investovat. Klimatičtí úředníci naopak namítají, že bez pevné ceny uhlíku se dekarbonizace nikdy nerozběhne naplno.
Česká stopa v evropském sporu
Do debaty vstupují i české firmy. Daniel Tamchyna, šéf Svazu chemického průmyslu ČR v květnu uvedl, že průmysl potřebuje „globálně konkurenceschopné ceny energií“ a že ty podle něj v současném systému nemohou existovat.
Tato věta dobře vystihuje širší náladu evropského průmyslu. Chemie, ocel, cement, hnojiva, papírny nebo hliník patří mezi sektory, které nemohou jednoduše přenést výrobu na čisté technologie bez obrovských investic. Zároveň soutěží s výrobci ze zemí, kde je energie levnější, regulace mírnější a státní podpora často přímější.
Pro střední Evropu je spor mimořádně citlivý. Český, polský nebo slovenský průmysl je energeticky náročnější než ekonomiky založené více na službách. Pokud cena povolenky zůstane vysoko a energie bude drahá, dopad se neomezí na několik továren. Promítne se do exportu, pracovních míst i cen výrobků.
Český průmyslový argument proto zní jednoduše: klimatické cíle ano, ale ne za cenu ztráty výrobní základny.
Úředníci z DG CLIMA se nehodlají stáhnout
Podle zdrojů Euractiv je ale atmosféra uvnitř klimatického aparátu Komise opačná. Úředníci z DG CLIMA se připravují na tvrdý střet a odmítají představu, že by Brusel trh zaplavil povolenkami jen proto, aby cena uhlíku klesla.
„Trh nezaplavíme,“ řekl serveru vysoký klimatický úředník EU.
To je důležitý signál. Znamená, že část Komise nechce revizi ETS využít ke zmírnění tlaku na průmysl plošným zlevněním uhlíku. Naopak chce systém udržet pevný a více tlačit na to, aby se výnosy z povolenek i bezplatné alokace vázaly na skutečné investice do dekarbonizace.
Jinými slovy: průmysl žádá úlevu. Klimatické ředitelství chce protihodnotu.
Konec obědů zdarma
Evropský průmysl dostává už roky část emisních povolenek zdarma. Smyslem bylo zabránit takzvanému úniku uhlíku: tedy situaci, kdy by se výroba kvůli ceně emisí přesunula mimo Evropu do zemí s mírnější regulací, zatímco globální emise by neklesly.
Jenže uvnitř Komise roste přesvědčení, že bezplatné povolenky byly příliš málo podmíněné. Bývalý šéf DG CLIMA Jos Delbeke litoval, že volná alokace nebyla více svázána s konkrétními závazky firem.
Čísla jsou politicky silná. Šéfka jednotky pro ETS Beatriz Yordi připomněla, že systém od svého vzniku vygeneroval zhruba 260 miliard eur příjmů a současně průmyslu poskytl přibližně 255 miliard eur ve formě bezplatných povolenek.
Z pohledu klimatických úředníků je to důkaz, že průmysl už dostal obrovskou podporu. Teď má přijít tvrdší otázka: co za ni udělal?
Chemie jako varovný příklad
Zdroje Euractivu uvádějí chemický průmysl jako jeden z příkladů. Sektor dostal významný objem bezplatných povolenek, ale podle kritiků přesto v Evropě nevznikl nový parní kraker více než třicet let.
Právě chemie se tak stává symbolem širšího sporu. Pokud firmy dostávají povolenky zdarma s argumentem, že potřebují čas a peníze na transformaci, má Brusel stále větší chuť ptát se, zda se transformace skutečně děje.
Nová logika Komise může být tvrdší: bezplatné povolenky ano, ale pouze výměnou za investice v Evropě, energetickou efektivitu, modernizaci provozů a prokazatelné snižování emisí.
To by změnilo dosavadní rovnováhu. Povolenky zdarma by už nebyly jen ochranou před konkurencí ze zahraničí. Staly by se investiční smlouvou mezi průmyslem a státem.
Problém nejsou jen povolenky, ale výnosy
Druhý velký spor se týká peněz, které ETS generuje. Členské státy mají z prodeje povolenek desítky miliard eur ročně. V současnosti ale mají poměrně širokou volnost, jak tyto příjmy použijí.
A právě zde Komise obrací argument proti vládám. Podle Ursuly von der Leyenové se zpět k průmyslu dostává jen malá část výnosů z ETS. Zbytek státy používají na jiné priority: školy, infrastrukturu, sociální výdaje nebo snižování daňového tlaku.
Pro průmysl je to zásadní. Firmy platí za emise, ale často nevidí, že by se vybrané peníze vracely do investic, které jim pomohou snížit uhlíkovou stopu. Pak je ETS vnímán spíše jako daň než jako transformační nástroj.
Komise se tím snaží rozdělit odpovědnost. Říká: problém není jen cena uhlíku. Problém je také to, že národní vlády nedávají dost peněz zpět do průmyslové modernizace.
Průmysl není jeden blok
Brusel navíc těží z toho, že průmysl nemá jednotnou pozici. ETS pokrývá velkou část evropské ekonomiky: od uhelných elektráren přes cementárny, chemičky, hliníkárny, ocelárny až po rafinerie.
Každý sektor má jinou nákladovou strukturu, jinou možnost snižovat emise a jiný konkurenční tlak. Cement není chemie. Chemie není ocel. Hnojiva nejsou papírny. A ani uvnitř jednotlivých sektorů nejsou zájmy firem stejné.
To je pro Komisi politicky výhodné. Firmy, které už investovaly do dekarbonizace, chtějí robustní cenu uhlíku, protože právě ta dává jejich investicím ekonomický smysl. Pokud by Brusel cenu povolenky uměle snížil nebo systém oslabil, potrestal by první hybatele a odměnil opozdilce.
Naopak firmy, které zatím neinvestovaly a čelí levné konkurenci ze zahraničí, chtějí úlevy, strop nebo více bezplatných povolenek. Jejich logika je přežití, nikoli odměna za dřívější investice.
Proto se spor o ETS nevede jen mezi Bruselem a průmyslem. Vede se také uvnitř průmyslu samotného.
Kdo má platit transformaci?
V jádru celé debaty je jednoduchá otázka: kdo zaplatí evropskou průmyslovou transformaci?
Průmysl říká, že pokud má investovat do čistších technologií, potřebuje levnější energii, stabilní regulaci a ochranu před dovozem ze zemí, které podobné náklady nemají. Bez toho se výroba přesune jinam a Evropa ztratí pracovní místa i strategické kapacity.
Klimatičtí úředníci odpovídají, že bez ceny uhlíku se investice nerozběhnou. Pokud budou povolenky levné nebo rozdávané bez podmínek, firmy nebudou mít dostatečný důvod měnit technologie. A Evropa nesplní své klimatické cíle.
Obě strany mají část pravdy. Bez uhlíkové ceny nebude dostatečný tlak na změnu. Bez konkurenceschopných energií a investiční podpory ale může uhlíková cena zničit část evropské výroby dřív, než se stihne transformovat.
To je důvod, proč bude červencová revize ETS politickou bitvou.
Český průmysl se musí dívat za cenu povolenky
Pro Česko není klíčová jen samotná cena povolenky. Důležité bude, zda se z výnosů ETS podaří financovat modernizaci průmyslu, energetickou efektivitu, elektrifikaci, nové zdroje a infrastrukturu.
Pokud se peníze z povolenek rozpustí v rozpočtech, český průmysl zaplatí uhlíkovou cenu, ale nedostane nástroj, jak se jí v budoucnu vyhnout. To je nejhorší varianta: dražší výroba bez transformace.
Pokud se ale část výnosů skutečně vrátí do průmyslových investic, může ETS fungovat jinak. Ne jako trest, ale jako mechanismus, který financuje přechod na méně emisní výrobu.
Právě tady se bude lámat česká debata. Nestačí říkat, že povolenky zdražují energii. Stejně důležité je ptát se, kam jdou výnosy a zda pomáhají firmám snížit budoucí náklady.
Bitva o podobu evropské ekonomiky
Spor o ETS není technická úprava klimatické legislativy. Je to spor o to, jakou průmyslovou ekonomiku chce Evropa mít.
Jedna cesta znamená držet vysokou cenu uhlíku, omezovat bezplatné povolenky a tlačit firmy k investicím. Rizikem je ztráta části výroby, pokud ostatní podmínky nebudou konkurenceschopné.
Druhá cesta znamená povolenky zlevnit, zastropovat nebo rozvolnit. Rizikem je, že se zpomalí dekarbonizace, znehodnotí investice prvních firem a ETS ztratí důvěryhodnost.
Třetí cesta je nejtěžší: zachovat cenu uhlíku, ale radikálně lépe používat její výnosy. To znamená vracet peníze do průmyslu, podmiňovat bezplatné povolenky investicemi, chránit férovou soutěž na hranicích a současně zajistit levnější čistou energii.
Právě o tuto třetí cestu se zřejmě pokusí DG CLIMA. Proti sobě ale bude mít část průmyslu, některé vlády a politiky, kteří v době hospodářského zpomalení slyší na jednoduché sdělení: povolenky škodí.
Nejtvrdší klimatická bitva této Komise
Evropská komise Ursuly von der Leyenové se v posledních měsících posouvá směrem k deregulaci a konkurenceschopnosti. Na první pohled by se proto mohlo zdát, že ETS bude muset ustoupit.
Jenže klimatické ředitelství se podle dostupných signálů nechystá pouze bránit. Chce posunout systém k tvrdší podmíněnosti a odmítnout jednoduché zaplavení trhu povolenkami.
To z červencové revize dělá jednu z nejdůležitějších bitev evropské klimatické politiky. Nepůjde jen o cenu tuny CO₂. Půjde o to, zda evropský průmysl dostane skutečný investiční rámec, nebo jen další vrstvu nákladů.
