Žraloci uprostřed Sahary? Pod egyptským pískem leží pozůstatky ztraceného moře
Shutterstock.com
Žraloci uprostřed Sahary? Pod egyptským pískem leží pozůstatky ztraceného moře
Dnes je náhorní plošina Abu-Tartur vyprahlou částí egyptské Západní pouště. V pozdní křídě ale ležela pod hladinou moře plného ryb, žraloků a dalších predátorů. Paleontologové nyní v tamních fosfátových vrstvách objevili další fosilizované žraločí zuby. Celkem už lokalita vydala stopy nejméně sedmi druhů – a jeden z nálezů může být vůbec prvním svého druhu v Africe.
šéfredaktor
Před desítkami milionů let by návštěvník dnešní egyptské pouště potřeboval spíš loď než terénní automobil. V období křídy byla velká část severní Afriky zaplavena mořem, protože planeta byla teplejší, na pólech bylo výrazně méně ledu a hladina oceánů ležela podstatně výše než dnes. Právě pozůstatkem tohoto světa je formace Duwi na náhorní plošině Abu-Tartur, kde paleontologové nalezli fosilizované žraločí zuby.
Nový výzkum týmu vedeného paleontologem Tarekem Yassinem z Káhirské univerzity přidal k dříve známým nálezům dalších 14 zubů představujících pět druhů žraloků. Spolu s druhy identifikovanými při předchozím výzkumu tak vědci na lokalitě evidují nejméně sedm různých žraločích druhů. Výsledky zveřejnil vědecký časopis Cretaceous Research.
Poušť byla mořem plným predátorů
Nově identifikované zuby patří druhům Cretalamna cf. maroccana, Scapanorhynchus cf. raphiodon, Serratolamna cf. serrata, Squalicorax bassanii a Squalicorax pristodontus. Všech pět vědci na Abu-Tarturu zaznamenali vůbec poprvé. Druhy Serratolamna cf. serrata a Squalicorax bassanii jsou navíc prvními známými nálezy těchto forem z území Egypta.
Ještě zajímavější je Scapanorhynchus cf. raphiodon, žralok s nápadně dlouhými a úzkými zuby připomínajícími jehly. Podle autorů studie může jít o první známý výskyt této formy v Africe. Zároveň by mohl představovat její geologicky nejmladší známý fosilní záznam, protože ostatní dosud popsané exempláře jsou starší.
Samotné zuby přitom vypadají velmi rozdílně. Některé jsou dlouhé a štíhlé, jiné široké a pilovité, další výrazně zakřivené. Není to jen paleontologický detail. Rozdílná stavba chrupu naznačuje, že jednotlivé druhy lovily různým způsobem a pravděpodobně využívaly odlišné ekologické niky, takže si nemusely přímo konkurovat o stejnou potravu.
Některé žraloky výzkumníci spojují s mělčími pobřežními vodami, jiné naopak s otevřenějším a hlubším mořem. Výskyt různých skupin na jednom místě tak vytváří obraz velmi rozmanitého mořského prostředí, které se na místě dnešní pouště postupně měnilo.
Tajemství jsou možná živiny z hlubin
Klíčem k tehdejší hojnosti života mohl být proces známý jako upwelling – výstup hlubinné vody bohaté na živiny směrem k hladině. Fosfor a další látky podporovaly růst planktonu, na nějž navazovaly menší ryby a bezobratlí a následně stále větší predátoři.
Právě s takovým prostředím souvisejí rozsáhlé fosforitové sedimenty formace Duwi. Fosfority se typicky vytvářejí v oblastech s vysokou biologickou produktivitou a intenzivním koloběhem fosforu. Vědci proto zdejší horniny nečtou jen jako sbírku fosilií, ale také jako záznam fungování dávného ekosystému.
Už předchozí výzkum stejného týmu popsal z oblasti Abu-Tartur 49 izolovaných žraločích zubů, které byly přiřazeny dvěma druhům. Studie publikovaná v časopise Historical Biology označila sedimenty za pozdně křídové a nálezy spojila s rozsáhlou mořskou transgresí, při níž se moře rozšířilo hluboko na území dnešního Egypta. Předchozí studie v Historical Biology
Na žraloka s repelentem. Postrach plavců zažene inkoust ze sépie, zjistili vědci
„Hřbitov“ má jeden háček
Sediment se zde ukládal velmi pomalu a fosfátová vrstva proto zachycuje delší časový úsek v koncentrované podobě. Jednotlivé zuby se mohly ukládat v různých obdobích a pocházet z žraloků obývajících různé části tehdejšího moře. Sedm druhů tedy nemuselo současně plavat na jednom místě – a rozhodně není doloženo, že tam společně uhynuly.
Nález je přesto důležitý. Podobně bohatá žraločí společenstva jsou známá také z fosfátových sedimentů v Maroku a Sýrii, což podporuje představu, že severní okraj Afriky tvořil v pozdní křídě rozsáhlý pás mimořádně produktivních mořských ekosystémů.
Dnes po tomto světě zůstala poušť a několik centimetrů dlouhé kusy zkamenělých zubů. Právě ty ale dovolují rekonstruovat dobu, kdy se nad místem dnešního egyptského písku neproháněl vítr, ale žraloci.
