Výzkum Solvo ukazuje, že mladí lidé děti neodmítají, ale častěji je odkládají kvůli financím, bydlení a nejistotě.
Shutterstock.com
Češi děti neodmítají. Jen si na ně v drahém Česku netroufají. Solvo navrhuje reformní desatero
Česko má rekordní počet obyvatel. Na první pohled dobrá zpráva. Jenže pod ní se skrývá mnohem horší příběh: rodí se historicky málo dětí, populace přirozeně ubývá a země stárne tempem, které začne stále tvrději dopadat na důchody, zdravotnictví, školství i veřejné finance.
šéfredaktor
Podle dat Českého statistického úřadu mělo Česko na konci roku 2024 zhruba 10,91 milionu obyvatel, nejvíc od konce druhé světové války. Tento růst ale drží hlavně migrace. Přirozenou měnou, tedy rozdílem mezi narozenými a zemřelými, populace ubývala šestým rokem v řadě. V roce 2024 se narodilo jen 84 311 dětí, nejméně v moderní historii, a úhrnná plodnost spadla na 1,37 dítěte na ženu.
Právě do tohoto problému včera vstoupil institut Solvo Ivany Tykač s výzkumem Reforma a vlastním návrhem opatření nazvaným Desatero Solvo. Jeho základní teze je jednoduchá: Česko nemůže demografický propad jen účetně zalepovat. Musí se pokusit změnit důvody, proč lidé rodičovství odkládají nebo se ho bojí.
Výsledky výzkumu představili zakladatelka institutu Ivana Tykač, ředitelka výzkumu Anna Shavit, Jana Hamanová, externí konzultant Aleš Rod a bývalý guvernér České národní banky Miroslav Singer, který se Solvem spolupracuje.
Rodičovství se mění v projekt
Výzkum ukazuje zdánlivý paradox. Češi děti pořád vnímají pozitivně. Spojují si je s láskou, radostí, smyslem a poutem. Mít děti je pro většinu společnosti stále normální. Jenže u mladší generace, zvlášť u mladých žen, do toho vstupuje silnější kalkulace: nejdřív škola, kariéra, stabilní bydlení, finanční jistota — a teprve potom dítě.
Rodičovství se tak z přirozené životní etapy mění v projekt, na který je třeba být dokonale připravený. A v zemi s drahým bydlením, nejistotou na trhu práce a tlakem na výkon se tato příprava stále prodlužuje.
Podle výzkumu považuje rodičovství za velkou odpovědnost více než devět z deseti dotázaných. U generace Z je tento postoj ještě silnější. Současně ale u mladých slábne spojení „děti rovná se smysl a budoucnost“. Děti zůstávají hodnotou, jen už nejsou samozřejmostí.
To je pro stát nepříjemná zpráva. Nízká porodnost totiž není jen soukromé rozhodnutí jednotlivců. Je to budoucí problém pracovního trhu, důchodového systému, zdravotnictví i ekonomického růstu.
Děti nechceme méně. Jen se jich víc bojíme
Nejsilnější bariéry jsou podle Solva velmi konkrétní: peníze a bydlení. Obavu, že by rodinu finančně nezvládli zajistit, uvádí zhruba čtyři z deseti respondentů. U generace Z je to už více než polovina. Podobně silně u mladých působí nevyřešené stabilní bydlení.
K tomu se přidává absence vhodného partnera, obava z omezení životního stylu, strach z dopadu na kariéru, zdravotní rizika nebo pocit, že člověk rodičovství nezvládne. U žen se tyto obavy objevují výrazně častěji než u mužů.
To je důležité. Pokud se politická debata zúží jen na finanční bonus za dítě, mine podstatu problému. Peníze pomáhají, ale samy o sobě nevyřeší situaci, kdy mladí lidé nemají dostupné bydlení, bojí se ztráty příjmu, kariérního propadu nebo toho, že na péči zůstanou sami.
Výzkum proto nízkou porodnost popisuje jako ekonomické riziko, nikoli jen sociální nebo kulturní problém. Nejde o to, že by mladí lidé děti masově odmítali. Spíš mají pocit, že rodičovství je v dnešních podmínkách příliš velký risk.
Desatero Solvo: školka, rodina, důchod
Navržené Desatero Solvo stojí na třech pilířích: vzdělávání, rodinné politice a důchodech.
Ve školství institut navrhuje dva roky povinné mateřské školy s cílem naučit děti základní dovednosti, jako je čtení, psaní a počítání, a zkrácení základní školy na osm let. Součástí balíku je také flexibilnější vysoké školství, mikrocertifikáty a celoživotní vzdělávání.
V rodinné politice je jádrem návrhu výraznější podpora prvních dvou let péče o dítě. Pečující rodič by podle návrhu dostával 400 tisíc korun ročně. Dalším opatřením je možnost částečně připsat daně a sociální pojištění pracujícího partnera tomu, kdo zůstává doma s dítětem, případně prarodiči, pokud péči převezme.
Balík počítá také s nulovou daní z příjmu pro rodiny se třemi a více dětmi, nižším sociálním pojištěním pro rodiče a možností, aby rodičovskou dovolenou čerpali i prarodiče.
Nejtvrdší částí návrhu je důchodový systém. Solvo počítá se zvyšováním důchodového věku a zároveň s bonusem za děti: za každé narozené dítě by se od hranice odchodu do důchodu odečítaly dva roky.
Podpora rodin ano, důchod za děti naráží
Některé části balíku mají podle výzkumu poměrně silnou podporu. Dvouletá rodičovská s vyšší podporou je přijatelná pro zhruba šest z deseti respondentů, u generace Z ještě víc. Myšlenka, aby část příjmu pracujícího partnera byla přiznána pečujícímu rodiči jako vlastní, má podporu kolem tří čtvrtin dotázaných, pokud zahrneme i dobrovolnou variantu.
Veřejnost tedy slyší na důstojnější postavení pečujícího rodiče. To je politicky podstatné. Péče doma se v českém systému dlouho tvářila jako samozřejmá rodinná povinnost, ale ekonomicky byla často slabě oceněná. Solvo se pokouší tuto asymetrii pojmenovat: pokud jeden partner pracuje a druhý pečuje, nejde o osobní volno, ale o práci pro rodinu i budoucí ekonomiku.
Méně jednoznačná je podpora daňového zvýhodnění za třetí dítě. Nulovou daň pro matku tří a více dětí podporuje přibližně polovina respondentů. Právě u podobných návrhů ale autoři sami upozorňují na komunikační riziko: část veřejnosti je může vnímat jako „kupčení s dětmi“.
Největší odpor vyvolává důchodový model, který by pracoval s vysokým důchodovým věkem a odečtem let za děti. Varianta „důchod od 70 let, minus dva roky za každé dítě“ je ve výzkumu vnímána jako přísná, diskriminační nebo morálně problematická. Přijatelnost tohoto modelu respondenti hodnotili jen 3,7 bodu z deseti.
To je možná nejdůležitější politická zpráva celé prezentace. Veřejnost je ochotná mluvit o silnější podpoře rodin, ale mnohem hůř přijímá představu, že by se důchodový systém výrazněji navázal na počet dětí. Tady se demografie potkává s velmi citlivou otázkou spravedlnosti: co s lidmi, kteří děti mít nemohli, neměli partnera nebo zůstali bezdětní z jiných důvodů?
Model slibuje plus. Politika bude složitější
Solvo tvrdí, že celý balík nemá být jen novým výdajem, ale investicí. Podle jeho modelu by se opatření měla kolem roku 2043 dostat do plusu a v roce 2050 přinášet čisté fiskální saldo zhruba 37 miliard korun ročně. V roce 2080 model počítá s přínosem kolem 84 miliard korun.
Prezentace porovnává scénář „neděláme nic“ se scénářem Desatera Solvo. V nulovém scénáři by podle modelu v roce 2070 připadalo na 100 pracujících 63 seniorů. Ve scénáři Solvo má být poměr 29 seniorů na 100 pracujících. Výdaje na důchody by podle modelu v roce 2070 činily 10,4 procenta HDP v nulovém scénáři a 9,4 procenta HDP ve scénáři Desatera.
To jsou silná čísla. Je ale potřeba říct, že jde o model, ne o jistotu. Stojí na předpokladech o porodnosti, pracovním trhu, délce ekonomické aktivity, reakci domácností i schopnosti státu opatření skutečně zavést.
A právě tady začíná největší problém. Mezi prezentací a realitou nestojí jen ekonomická matematika. Stojí tam česká politika.
Mezi modelem a realitou stojí český stát
Demografická opatření mají jednu nepříjemnou vlastnost: náklady přicházejí hned, výsledky až za mnoho let. Volební cyklus ale trvá čtyři roky. Každá vláda proto čelí pokušení slíbit rychlejší řešení, odložit nepříjemné kroky nebo reformu po nástupu k moci znovu přepsat.
To je problém zejména u rodinné politiky. Pokud má stát lidi přesvědčit, že se rodičovství nestane ekonomickým rizikem, musí nabídnout stabilitu. Jenže česká politika stabilitu často neumí. Rodiče nepotřebují vědět, co bude platit do příštích voleb. Potřebují vědět, jaké podmínky budou mít za pět, deset nebo patnáct let.
Ještě citlivější je důchodová část. Zvyšování věku odchodu do důchodu je jedno z nejnepopulárnějších opatření vůbec, i když demografická matematika k němu dlouhodobě tlačí prakticky všechny evropské země. Ve chvíli, kdy se návrh převede z grafu do konkrétní věty „budete pracovat déle“, politická podpora rychle mizí.
Navíc nestačí říct, že lidé mají zůstat déle ekonomicky aktivní. Stát a firmy musí také vytvořit podmínky, aby to bylo možné. Český pracovní trh pořád neumí dobře pracovat se staršími zaměstnanci. Část firem je vnímá jako dražší, méně flexibilní nebo hůře přizpůsobitelné. Lidé po padesátce zase často narážejí na zdravotní limity, vyhoření, zastaralé dovednosti nebo nedostatek částečných úvazků.
Pokud se má zvyšovat věk odchodu do důchodu, musí s tím jít ruku v ruce rekvalifikace, flexibilnější práce, prevence nemocí, podpora částečných úvazků a změna přístupu zaměstnavatelů. Jinak se důchodová reforma může snadno změnit v sociální problém: lidé nebudou v penzi, ale zároveň pro ně nebude odpovídající práce.
Podobně tvrdý limit představuje státní správa. Návrhy na změnu školství mohou dávat smysl na papíře, ale český vzdělávací systém se mění pomalu. Dva roky povinné mateřské školy, úprava obsahu předškolního vzdělávání nebo zkrácení základní školy nejsou technické detaily. Znamenají nové osnovy, kapacity školek, přípravu učitelů, změny legislativy, peníze pro obce a schopnost koordinovat reformu napříč resorty.
A právě tady vzniká největší riziko. I kdyby se politická shoda našla rychle, zavádění může trvat mnoho let. Jenže demografická křivka nepočká, až stát dopíše metodiky, vyškolí personál a přestaví instituce. Každý rok odkladu znamená, že se Česko posouvá níže po trajektorii ubývajících ekonomicky aktivních lidí.
Solvo tak otevírá správnou debatu, ale zároveň ukazuje, jak málo času Česko má. Nestačí navrhnout, co by se mělo stát do roku 2050 nebo 2070. Klíčové bude, co se podaří skutečně spustit v příštích pěti letech. Protože v demografii není nejdražší samotná reforma. Nejdražší je čekání.
Skutečná reforma nebude jen o dětech
Desatero Solvo je politicky výbušné právě proto, že spojuje témata, která česká politika obvykle řeší odděleně. Školství zvlášť, rodiny zvlášť, důchody zvlášť. Jenže demografie je propojuje do jednoho řetězce.
Pokud děti přicházejí později nebo vůbec, bude méně pracujících. Pokud bude méně pracujících, poroste tlak na důchody a zdravotnictví. Pokud bude málo dostupných školek, flexibilní práce a bydlení, bude rodičovství dál odkládané. Pokud nebude fungovat vzdělávání, bude ekonomika hůř produktivní. A pokud stát nedokáže udržet starší lidi déle v práci, zvýšení důchodového věku zůstane jen účetní fikcí.
Síla návrhu je v tom, že tento řetězec pojmenovává. Neříká jen, kde škrtat nebo komu přidat. Snaží se vrátit do debaty otázku lidského kapitálu: kdo bude v Česku za dvacet, třicet nebo padesát let pracovat, pečovat, platit daně a držet veřejné služby v chodu.
Slabina je stejně zřejmá. Český stát má špatnou pověst v provádění velkých reforem. Umí napsat strategii, zřídit pracovní skupinu a vytvořit prezentaci. Mnohem hůř už umí reformu dovést přes resorty, kraje, obce, školy, zaměstnavatele a politické střídání vlád.
A u demografie se chyba v čase trestá tvrději než jinde. Silný ročník dětí se nedá dodatečně vyrobit na poslední chvíli. Chybějící pracovní síla se nedá jednoduše nahradit jedním zákonem. A důvěra mladých lidí ve stabilitu státu se buduje pomaleji, než se ztrácí.
Česko se bude muset rozhodnout
Výzkum Solvo nepřináší pohodlnou odpověď. Spíš ukazuje, že česká demografická krize není jen statistický problém, ale zrcadlo širší nejistoty. Mladí lidé děti většinou neodmítají, ale chtějí na ně být připraveni. Jenže právě příprava se v drahém bydlení, nejistých kariérách a vysokých nákladech stále prodlužuje.
Česko dnes nevymírá proto, že by mladí lidé děti nenáviděli. Spíš proto, že si na ně v současných podmínkách stále častěji netroufají. A pokud stát chce, aby se to změnilo, nebude stačit jednorázový příspěvek ani další politický slib. Bude muset lidem ukázat, že rodičovství není ekonomický risk, který člověka připraví o bydlení, kariéru i důstojnost.
Zároveň ale platí, že demografická reforma nebude jen o dětech. Bude také o tom, zda stát dokáže udržet starší lidi déle v práci, aniž z nich udělá oběti tabulkové reformy. A zda dokáže proměnit školství rychleji, než jak dnes běžně zvládá měnit osnovy, kapacity a instituce.
O tom bude skutečná demografická politika. Ne o tom, kolik hesel se vejde do desatera, ale zda český stát dokáže včas udělat něco, co se mu dlouhodobě nedaří: spojit odvahu, stabilitu a provedení.
Bez toho zůstane i nejlepší model jen prezentací na tiskové konferenci.
