Velká část vašeho profesního života byla spojená s headhuntingem. Vedl jste úspěšnou headhunterskou společnost, ale časem jste se posunul do poradenství rodinným firmám. To jsou skoro samostatné disciplíny. Proč takový skok?

S odstupem času můžu říct, že většinu kariérních rozhodnutí jsem dělal poměrně impulzivně. Zhruba do třiceti jsem měl pocit, že vlastně nepatřím do žádného „profesního klubu“. Kamarádi kolem mě byli architekti, doktoři nebo automechanici, zatímco já jsem neměl úplně jasnou specializaci.

Pak mi jeden americký kamarád, který dělal IT headhunting pro filmový průmysl, nabídl, ať se k němu připojím. Namítal jsem, že nejsem ajťák, že počítač umím maximálně zapnout. To prý nebude problém – všechno mě naučí. Tak jsem se vlastně úplnou náhodou stal headhunterem technologických talentů v Kalifornii. Bylo to někdy kolem let 2005/2006 a byla to skvělá doba. Dostal jsem intenzivní nalejvárnu o architektuře systémů a programovacích jazycích a pracoval na projektech pro Disney, Pixar nebo Yamaha MC.