Daniel Libeskind
Tomáš Novák, magazín Hrot
Architektura
Daniel Libeskind. Architektura jako metafora
V Karlíně během příštích pár let vyroste první česká budova s rukopisem Daniela Libeskinda. Světoznámý architekt s polskými kořeny dorazil z New Yorku na pár dní do Prahy, aby projekt představil. Na rozhovor přichází celý v černém, od bot až po obroučky brýlí. I když v květnu oslavil osmdesáté narozeniny, energicky se pouští do vyprávění – a při vzpomínce na italskou poštu, jejíž laxnost málem ohrozila vznik jeho nejslavnějšího díla, se už společně smějeme.
Iri Cerhová
Píše se rok 1989 a Daniel Libeskind, který i přes vzdělání v oboru zatím nic nepostavil, žije se svou ženou Ninou v Miláně. Ve schránce objevuje dopis z Berlína. Je to pozvánka do veřejné soutěže na návrh Židovského muzea. „Zásilka dorazila s několikaměsíčním zpožděním. A to přesně poslední den, kdy bylo možné odpovědět,“ vzpomíná architekt. Soutěž vyhrál s návrhem, který svět dosud neviděl. Nepřemýšlel nad tím, jak má budova vypadat. Začal ji tvořit s odkazem nejen na židovskou historii, ale také na německou kulturu. „I ta s holokaustem zemřela,“ podotýká. Nepravidelný půdorys budovy vznikl propojením adres na mapě, na kterých žily významné německé osobnosti, například teolog Friedrich Schleiermacher nebo spisovatel E. T. A. Hoffmann. „Muzeum má řadu vrstev, které nejsou zřejmé na první pohled. Odkaz na německou kulturu je jednou z nich.“
