Crimson Desert sází na svobodu a zvídavost – místo jasných cest nabízí svět, ve kterém se hráč může ztratit stejně jako kdysi v Morrowindu nebo Gothicu.
Pearl Abyss
Návrat do devadesátek: Crimson Desert připomíná, proč jsme kdysi hráli celé dny
Crimson Desert není jen další velké RPG, které vodí hráče za ruku. Po odehraných sto hodinách se mění v nečekaně osobní návrat do doby, kdy hry znamenaly celé odpoledne i noc, toulání bez cíle a čistou radost z objevování. Pro moderního hráče může být nekomfortní, pro pamětníky devadesátých a nultých let je to ale překvapivě silný zážitek.
šéfredaktor
Crimson Desert je ambiciózní akční RPG od jihokorejského studia Pearl Abyss, které se po zkušenosti s Black Desert Online vydalo jiným směrem. Místo online světa přichází s rozsáhlým singleplayerovým dobrodružstvím, které kombinuje otevřený svět, akční souboje a prvky sandboxu.
Už první ukázky naznačovaly, že půjde o velkou produkci. Ve výsledku ale nejde jen o technologii nebo rozsah. Crimson Desert je zajímavý především tím, jakým způsobem přemýšlí o hráči – a jak moc se liší od většiny současné produkce.
Návrat, který jsem nečekal
Po prvních zhruba sto hodinách, které jsem strávil ve hře, se mi vrátil pocit, o kterém jsem si myslel, že už se nevrátí. Nejde o konkrétní mechaniku ani o grafiku. Je to spíš vzpomínka. Na dobu, kdy jsem přišel ze školy, zapnul počítač a bez jakéhokoli plánu se na osm, deset, někdy klidně dvanáct hodin ztratil v Morrowindu, Gothicu nebo prvních dílech Zeldy.
Procházel jsem se světy, které nebyly optimalizované, nebyly pohodlné – ale byly nekonečné.
A přesně tenhle pocit ve mně Crimson Desert znovu probudil.
Jako pětatřicetiletý hráč, který na kultovních RPG hrách vyrostl, jsem si dlouho myslel, že tento pocit už dnešní hry vyvpůat neumí. Že je všechno rychlejší, uhlazenější, přístupnější – ale zároveň plošší. O to silnější je moment, kdy zjistíte, že se po letech znovu jen tak touláte krajinou, bez waypointu a bez tlaku na postup v příběhu. Touláte se jen proto, že vás to táhne dál a za kopcem může být něco, co určitě potřebujete do výbavy.
Svět, který vás nepřijme hned
Crimson Desert vás totiž nevede za ruku. Nezahlcuje vás ikonami ani seznamy úkolů. Místo toho vás postaví do světa, který je krásný, ale zároveň odtažitý. Ne vždy přehledný, ne vždy spravedlivý.
Má v sobě něco ze starého Gothicu. Nutnost si všechno odpracovat. Pochopit pravidla, která vám nikdo nevysvětlí. Přijmout, že svět tu není pro vás – ale vy pro něj.
Zároveň ale nabízí otevřenost, kterou si pamatuju z Elder Scrolls. To toulání. To zastavení někde uprostřed ničeho, protože vás něco zaujalo. A pak ten moment, kdy zjistíte, že jste strávili hodiny něčím, co hra vůbec nepovažuje za důležité.
A právě tento zážitek považuji za to nejcennější.
Hra, která dává prostor zvídavosti
Není proto vlastně překvapivé, že hra během prvního měsíce prodala pět milionů kopií. Crimson Desert totiž sází na něco, co dnes není samozřejmé – na zvídavost hráče.
Komunita kolem hry tím pádem přirozeně žije. Hráči sdílí svoje postupy, objevují nové možnosti, vrací se na stejná místa jiným způsobem. Není to jen hra, kterou „dohrajete“. Je to svět, ke kterému se vracíte.
Krása, která není pohodlná
To ale neznamená, že je všechno ideální. Největší slabinou zůstává inventář. Nepřehledný, místy až chaotický. Člověk v něm tráví víc času, než by chtěl, a místo plynulého hraní přichází frustrace.
Podobně působí i ovládání. Není vyloženě špatné, ale je těžkopádné. Jako by hra balancovala mezi moderním designem a starou školou – a někdy z toho vzniká zbytečný chaos. Upřímně bych chtěl poznat člověka, kterého napadlo dát pod jedno tlačítko na ovladači funkci "sebrat předmět" a funkci "skok". Velmi často se stává, že 10 vteřin poskakujete nad předmětem, který chcete mermomocí sebrat a nejde to.
Jenže zvláštní je, že i tohle do celkového dojmu nějak zapadá. Jako by ta neuhlazenost byla součástí celé zkušenosti.
Není pro každého. A možná ani nemá být
Crimson Desert není hra pro každého. Není rychlá, není vždy přívětivá. Občas vás naštve, občas ztratíte trpělivost.
Ale pokud jste vyrůstali na RPG hrách z devadesátých let a začátku nového tisíciletí, má schopnost ve vás probudit něco, co už jste považovali za ztracené. Nehledejte dokonalost ani komfort, ale pocit, že máte před sebou svět – a čas se v něm ztratit.
A možná právě proto na konci nepřichází ani kritika, ani verdikt.
Jen jednoduché poděkování.
Děkuju, že jsem se mohl aspoň na chvíli vrátit do těch ranných gamingových let.
