Česká ženská štafeta patřila podle evropského pořadí mezi postupující týmy. Domácí limit 43,70 sekundy jí ale unikl o jedinou desetinu.
Shutterstock.com
Desetina, která odhalila špatný management
Česká ženská štafeta se kvalifikovala na mistrovství Evropy, přesto zůstane doma. Svaz jí do cesty postavil vlastní limit a nepomohla ani nabídka závodnic, že si cestu zaplatí. Tohle není úspora. Je to ukázka špatné práce s talentem, daty a veřejnými penězi.
šéfredaktor
Kdyby byl Český atletický svaz firmou, jeho vedení by muselo akcionářům vysvětlit jednoduchou věc: Proč zahodilo aktivum, do kterého roky investovalo, právě ve chvíli, kdy se prosadilo na evropském trhu? Ve sportu se místo akcionářů ptají závodníci, trenéři, kluby a daňoví poplatníci. Odpověď zatím přesvědčivá není.
Ženská štafeta na 4 × 100 metrů splnila kvalifikační systém European Athletics. O účasti rozhodoval součet dvou nejrychlejších časů z kvalifikačního období a český tým se podle zveřejněných údajů po odhlášení Francie posunul na třinácté místo. Na šampionátu může startovat šestnáct zemí.
Jenže český svaz si přidal vlastní klíčový ukazatel: potvrzovací výkon 43,70 sekundy. Sestava Pavla Kvasničková, Tereza Lamačová, Nikola Bendová a Jolana Mitysková zaběhla v Banské Bystrici 43,80. Rozdíl jedné desetiny tak převážil nad evropským pořadím i nad skutečností, že v Birminghamu poběží několik papírově pomalejších týmů.
Samotná existence domácího limitu není skandál. Každá dobře řízená organizace potřebuje měřítka, podle nichž rozhoduje. Problém nastává, když se ukazatel zamění za skutečný cíl. Potvrzovací čas měl zřejmě ověřit konkurenceschopnost štafety. Jestliže ale tým bez něj patří do evropské šestnáctky a za sebou nechává jiné účastníky, pak limit přestává měřit to, co měl měřit.
V byznysu se špatně nastavené KPI pozná podle toho, že nutí lidi dělat formálně správná, ale věcně nesmyslná rozhodnutí. Přesně to se stalo tady. Tabulka je splněna, kolonka je odškrtnuta a vedení může prohlásit, že postupovalo podle pravidel. Výsledkem je však kvalifikovaný tým doma a jeho slabší konkurenti na startu.
Ještě absurdněji působí informace, že závodnice byly ochotné cestu financovat samy. Taková nabídka samozřejmě nezbavuje svaz odpovědnosti za reprezentaci ani organizačních povinností. Prakticky ale likviduje argument, že neúčast byla nutnou rozpočtovou úsporou. Pokud peníze nebyly hlavním důvodem, musí svaz říci, jakou konkrétní hodnotu českému sportu nevyslání štafety přinese.
Nenapadá mě žádná. Naopak vidím ztráty. Závodnice přijdou o zkušenost s nejvyšší evropskou soutěží. Trenéři o možnost prověřit předávky a fungování týmu pod tlakem. Česká atletika o motivaci generace sprinterek, které dostaly zprávu, že ani mezinárodní kvalifikace nemusí stačit. A svaz o důvěru lidí, jejichž výkony má rozvíjet.
Vrcholový sport není portfolio složené pouze z bezpečných medailových titulů. Kdo investuje jen do hotových vítězů, brzy zjistí, že mu žádní noví nevyrůstají. Vedle současných hvězd je nutné budovat také zásobník budoucích finalistů a medailistů. Start na evropském šampionátu je součást této investice, nikoli zbytečný zaměstnanecký benefit.
Stačí si připomenout letošní Wimbledon. Linda Nosková byla nasazenou devítkou, Karolína Muchová desítkou. Ani jedna před turnajem nepatřila k nejužšímu okruhu favoritek na titul. Přesto vytvořily ryze české finále a Nosková ho vyhrála. Kdyby se ve Wimbledonu uplatňovala stejná logika jako v české atletice, tedy že smysl má dát šanci jen předem vyhodnoceným medailovým kandidátům, mohly obě zůstat doma. Jedna z nich přitom odvezla trofej. Sportovní výsledek totiž nevzniká v tabulce pravděpodobností. Vzniká až v soutěži.
Veřejné peníze se musí vynakládat hospodárně. Hospodárnost ale není soutěž v tom, kdo méně utratí. Je to poměr mezi náklady a dosaženým efektem. Národní sportovní agentura přiznala letos Českému atletickému svazu v programu Podpora organizací svazového charakteru přes 206 milionů korun. Při takové veřejné investici se má vedení ptát, jak maximalizovat sportovní hodnotu, ne jak minimalizovat počet letenek.
Odpovědné řízení neznamená vyslat automaticky každého. Znamená mít kritéria, která odpovídají cíli, pravidelně je testovat proti realitě a umět zdůvodnit výjimku. V tomto případě realita ukázala, že domácí limit a evropská konkurenceschopnost se rozešly. Management měl tento rozpor vyhodnotit, ne před ním zavřít oči.
Svaz by proto měl zveřejnit nejen konečný seznam reprezentantů, ale i rozhodovací stopu: kdo splnil evropskou kvalifikaci, jak dopadl podle domácích kritérií, kolik by jeho účast stála a jaký sportovní efekt vedení očekávalo. U hraničních případů má být zřejmé, kdo rozhodl a na základě jakých dat. Ve firmě by se tomu říkalo základní governance. Ve sportu by to měla být samozřejmá odpovědnost vůči reprezentantům a veřejnosti.
Příběh sprinterské štafety není spor o jedinou desetinu sekundy. Je to případ, kdy vedení zaměnilo metriku za strategii a úsporu za dobré hospodaření. Český atletický svaz možná ušetří několik položek v rozpočtu. Náklady v podobě ztracené zkušenosti, motivace a důvěry však budou podstatně vyšší.
