Blue Lock je právě v kinech
Bohemia Motion Pictures
Kino
Blue Lock dokazuje, že live action adaptace anime nemusí bolet. Fotbalová manga funguje i na plátně
Jako fanoušek mangy a anime jsem k hraným adaptacím vždy přistupoval spíš skepticky. Po několika bolestivých zkušenostech, mezi které patří například Death Note, jsem si proto k live action verzím vytvořil poměrně silnou nedůvěru. Blue Lock mě ale přesvědčil, že někdy může převod mangy do hrané podoby fungovat překvapivě dobře.
Redaktor
Blue Lock patří mezi nejvýraznější sportovní mangy posledních let. Příběh Muneyukiho Kaneshira a Yūsukeho Nomury staví na poměrně jednoduchém, ale neobvyklém konceptu:
Japonsko chce vychovat nejlepšího útočníka na světě, a proto zavře 300 středoškolských fotbalistů do projektu Blue Lock. Z něj má nakonec vyjít jediný hráč schopný dovést japonský fotbal až na vrchol.
Hlavním hrdinou je Yoichi Isagi, kterého v hrané adaptaci ztvárnil Fumiya Takahashi. Po jeho boku se objevují například Kaito Sakurai jako Meguru Bachira, Kyohei Takahashi jako Hyoma Chigiri nebo Kouta Nomura v roli Rensukeho Kunigamiho.
A právě obsazení je jednou z věcí, která mě na filmu bavila. Postavy nepůsobí jako herci navlečení do cosplayů. Kostýmy i jejich vzhled se drží předlohy, ale zároveň se film snaží, aby celé prostředí působilo jako skutečný fotbalový projekt.
Manga, která nezmizela
Největší otázka u podobných adaptací je pochopitelně věrnost předloze. Tady jsem byl příjemně překvapený. Film se původního Blue Lock drží opravdu hodně.
Samozřejmě není možné převést každou stránku mangy jedna ku jedné. Některé zápasy jsou zkrácené a některé momenty dostaly méně prostoru, než bych jako fanoušek chtěl.
Nejvíc je to podle mě vidět u zápasu s týmem Y, který by si zasloužil více času. Právě souboj Isagiho s Nikem mohl dostat větší prostor.
Na druhou stranu film velmi dobře chápe, co je na Blue Lock důležité. Nejde pouze o fotbal. Jde o ego, soupeření a hledání vlastní „zbraně“. A právě to se podařilo zachovat.
Fotbal je nejlepší i nejtěžší část
Tady jsem měl zároveň největší obavy. Některé schopnosti, které postavy předvádějí v manze, jsou totiž na hranici toho, co lze před kamerou vůbec věrohodně zahrát.
A film na to občas doplácí. Některé fotbalové scény působí trochu nepřirozeně právě proto, že se snaží napodobit momenty, které na papíře vypadají fantasticky, ale v reálném světě už tak snadno fungovat nemohou.
Přesto mě překvapilo, jak dobře většina akcí funguje. Tvůrci se podle mě správně rozhodli nepřehánět vizuální efekty. Na hřišti proto nelétají monstra ani se za hráči neobjevují obří nadpřirozené aury. Akce zůstává do značné míry fyzická a filmová.
A právě díky tomu některé souboje fungují možná lépe, než jsem čekal. Kamera, střih i úhly záběrů dokážou fotbalovým scénám dodat potřebný tlak a hlavně mě několikrát přiměly zapomenout, že sleduji herce a ne skutečný zápas.
Velkou část atmosféry drží hudba
Překvapivě silnou stránkou je pro mě také zvuková stránka filmu. A tady se dostáváme k Ado, která je pro fanoušky anime výrazným jménem.
Japonská zpěvačka se proslavila mimo jiné díky své spolupráci na One Piece Film: Red, kde propůjčila hlas písním postavy Uty. Nazpívala pro film několik zásadních skladeb včetně New Genesis, I'm Invincible nebo Backlight.
V Blue Lock dostala na starost titulní skladbu Monstruo a do filmu se dostala také její píseň Kira. Oficiální stránky filmu potvrzují, že právě Ado stojí za hlavní hudební skladbou, zatímco Kira je použita přímo během filmu.
A funguje to. Hudba dodává zápasům energii, která je pro Blue Lock zásadní. U některých scén jsem měl přesně ten pocit, který od adaptace podobné mangy očekávám – že mě dokáže strhnout, i když dopředu vím, co se stane.
Cast mě přesvědčil
Z hereckého obsazení bych nejvíce vyzdvihl především Kaita Sakuraiho jako Bachiru. Jeho styl hry je jedním z těch, u kterých bylo nejdůležitější přesvědčit diváka, že postava skutečně umí hrát fotbal.
A právě Bachira patří mezi postavy, které na plátně fungují velmi dobře.
Silné je také obsazení Isagiho, Kunigamiho nebo Chigiriho. Výraznou roli má ve filmu rovněž Anri Teieri, která v příběhu stojí po boku Egoa a pomáhá celý projekt Blue Lock organizovat. V hrané verzi ji hraje Yuna Hattori.
Film tak podle mě netrpí jedním z častých problémů japonských live action adaptací: že některé postavy vypadají, jako by do filmu přišly přímo z cosplayové soutěže.
Některé věci ale naživo bolí
Neznamená to, že je Blue Lock bezchybný. Některé scény působí trochu křečovitě. Jenže tady je potřeba být vůči filmu férový. Blue Lock je pořád Blue Lock.
Některé momenty fungují v manze jednoduše proto, že kresba umožňuje úplně všechno. Postava může mít absurdní výraz, provést nemožný pohyb nebo pronést dokonale přehnanou větu a na stránce to funguje. Jakmile stejnou scénu musí zahrát skutečný člověk před kamerou, může vzniknout lehce trapný moment.
Film se tomu ale většinou vyhýbá a daří se mu držet správnou hranici mezi věrností předloze a snahou vytvořit skutečný film.
Jako fanoušek mangy jsem z kina odcházel spokojený. Nečekal jsem, že právě Blue Lock bude adaptací, která mě definitivně přesvědčí, abych při slovech live action automaticky nezvedal obočí.
Není to dokonalý film. Některé fotbalové scény jsou na hranici uvěřitelnosti, některé zápasy mohly dostat více prostoru a pár scén působí přirozeněji v manze než na plátně.
Ale jako celek to funguje.
Blue Lock si zachovává ego, energii i soutěživost předlohy a zároveň dokáže vytvořit vlastní filmový zážitek. A pokud jste fanouškem mangy nebo anime, tentokrát bych se slova live action rozhodně nebál.
