„Dětství jsem trávila buď s mámou, která dávala dětem lekce herectví na umělecké škole, kterých jsem se sama účastnila, nebo s tátou a dědou. Oba tvořili doma, takže jsem si hrála v jednom nebo ve druhém ateliéru. To mě samozřejmě hodně ovlivnilo, zejména co se svobody vyjádření týče. Když se v myšlenkách vracím do dětství, dochází mi, že jsem si hodně brzy uvědomila, jak moc je umění podobné životu samotnému. Na začátku máte nicotu, kterou svou pílí přetváříte v něco. A každý umělec ví, že v tom raném stadiu musí projít fází ošklivosti,“ říká Aziya a ukazuje na rozpracované plátno ve svém pražském ateliéru.