Komentář: Potřebujeme revizi Green Dealu. Místo toho nás možná čeká přitvrzení

Plán EU snížit emise do roku 2040 o devadesát procent je nebezpečný. Schvalovat se má prostřednictvím zákulisního vyjednávání, s minimální účastní národních parlamentů a bez propočtů, co to bude koho stát a zda je to sociální únosné.

Plán EU snížit emise do roku 2040 o devadesát procent je nebezpečný. Schvalovat se má prostřednictvím zákulisního vyjednávání, s minimální účastní národních parlamentů a bez propočtů, co to bude koho stát a zda je to sociální únosné.

Celý článek
0

Velká ropná konsolidace v USA: Dražší benzín a více vlivu pro OPEC

Polovinu těžby ropy v největší producentské zemi světa ovládla pouhá desítka firem. Kromě nich samotných se to nelíbí nikomu – Wall Street, politikům ani spotřebitelům.

Polovinu těžby ropy v největší producentské zemi světa ovládla pouhá desítka firem. Kromě nich samotných se to nelíbí nikomu – Wall Street, politikům ani spotřebitelům.

Celý článek
0

Tajemná ruská vesmírná zbraň je nesmysl. Špionům šlo o udržení vlivu

Za únikem informací o ruské zbrani schopné ničit družice stály nejspíš americké tajné služby. Chtěly vyděsit politiky, aby neschválili novelu, která by jim sebrala pravomoc shromažďovat citlivá data i bez povolení soudu.

Za únikem informací o ruské zbrani schopné ničit družice stály nejspíš americké tajné služby. Chtěly vyděsit politiky, aby neschválili novelu, která by jim sebrala pravomoc shromažďovat citlivá data i bez povolení soudu.

Celý článek
0
Vybrané články
z týdeníku The Economist

Avi Šlaim: V době 75. výročí vzniku je Izrael sám sobě největším nepřítelem

Okupace palestinských území změnila Izrael v represivní policejní stát, tvrdí izraelský akademik a spisovatel Avi Šlaim

Avi Šlaim: V době 75. výročí vzniku je Izrael sám sobě největším nepřítelem
ilustrační foto | Profimedia.cz

Blíží se 75. výročí vzniku Státu Izrael a nálada v zemi je pochmurná a zasmušilá. Izraelská společnost je hluboce rozdělená, země se zmítá v agonii konstituční krize a nepanuje vůbec žádná shoda, jak tento zásadní milník zhodnotit. Izrael se na jedné straně může pyšnit pozoruhodnými úspěchy v ekonomické, technologické, vědecké a kulturní sféře. Sionismus si kladl za ústřední cíl poskytnout rozptýlenému židovstvu útočiště, vštípit mu pocit národní identity a vybudovat moderní národní stát a v tomto směru zaznamenal famózní úspěch.

Cenu za tento úspěch však musel zaplatit palestinský lid. Rok 1949 je rokem triumfu i tragédie, izraelského triumfu a palestinské tragédie. To, co Izraelci nazývají „válkou za nezávislost“, je v arabštině známé jako nakba (katastrofa): ze zhruba 750 tisíc Palestinců, tedy více než poloviny arabské populace země, se stali uprchlíci a jméno Palestina bylo vymazáno z mapy. O 75 let později stále není řešení uprchlické otázky na dohled a Palestincům je nadále upírána svoboda, nezávislost a státní suverenita.

Před založením Státu Izrael vystupoval sionismus otevřeně jako osadnicko-koloniální hnutí. Usiloval primárně o vybudování nezávislého židovského státu na co největší možné části palestinského teritoria s co nejmenším množstvím Arabů žijících uvnitř jeho hranic. Sionističtí vůdci mluvili o budování země ku prospěchu obou národů, jež ji obývaly, vesměs se však jednalo jen o plané řeči. Ve skutečnosti docházelo k soustavné snaze o zábor co největšího území a vynakládalo se systematické úsilí na převzetí vlády nad zemí. Jako je sionismus v podstatě osadnicko-koloniální hnutí, je takový i jeho potomek, Stát Izrael.

Nevěsta se nelíbila

Osadnický kolonialismus se řídí logikou, která velí potlačovat a vyhánět původní obyvatele. Prominentní americkožidovský intelektuál Noam Chomsky považoval osadnický kolonialismus za nejsadističtější verzi imperialismu. Sio­nističtí vůdci se v Palestině nechovali sadisticky, za vytyčeným cílem šli však nemilosrdně.

Poté, co Arabové v roce 1948 odmítli plán OSN na rozdělení země, využili sionističtí vůdci příležitosti, kterou jim poskytl arabský vojenský útok, a rozšířili území vznikajícího státu za hranice vytyčené kartografy OSN a na palestinském území provedli rozsáhlé etnické čistky. Po válce byl veškerý důraz kladen na alije neboli imigraci, „shromáždění vyhnanců“, budování národa a podporu blahobytu židovské populace. Arabská minorita žijící uvnitř izraelských hranic zůstávala až do roku 1966 pod vojenskou správou. Osadnicko-koloniální charakter nového státu ustoupil v tomto období do pozadí, ale v zásadě se nezměnil.

Musela proběhnout šestidenní válka v červnu 1967, aby došlo ke znovuotevření otázky teritoriálních cílů a sionistických nároků a aby se znovu dostala do popředí koloniální podstata celého projektu. Ztrojnásobení území ovládaného izraelskou armádou navíc oživilo dilema, jemuž sionistické hnutí čelilo od svého vzniku: zemi, po níž toužili, už někdo obýval. Jak ostatně někdejší premiér Levi Eškol nikdy nepřestal připomínat kolegům ze Strany práce: „Věno se vám líbí, ale nevěsta ne.“

Rozsévání osad

Často se zapomíná, že kolonizaci Západního břehu, východního Jeruzaléma a Pásma Gazy nezahájil po roce 1967 pravicový Likud, ale vláda vedená levicí. Sotva utichly zbraně, začalo na okupovaném palestinském území budování civilních osad – v rozporu se čtvrtou Ženevskou konvencí. Osadnické hnutí těžilo v období po vítězství ze sbližování sekulárního nacionalismu a náboženského mesianismu. O deset let později pomohlo k moci straně Likud pod vedením Menachema Begina.

Likud považoval Judeu a Samaří, což je biblické označení Západního břehu, za integrální část Erec Jisrael, země izraelské. Za vlády Likudu masivním způsobem narostly zdroje směřující do osad. Levicové vlády schvalovaly osady převážně v oblastech, které si chtěly po ukončení mírových jednání trvale ponechat. Vlády Likudu podporovaly výstavbu osad po celém Západním břehu, aby zajistily, že se žádné jeho části Izrael nebude moct vzdát ani tehdy, když by se k moci vrátila levice.

Okupace způsobila okupovanému národu strašlivé utrpení: zábory půdy, omezování pohybu, vězení bez soudu, mučení, „cílené likvidace“ vůdců, nevybíravé zabíjení civilistů a demolice budov. Okupace však měla také dalekosáhlé důsledky pro okupanty, v prvé řadě narušení základů izraelské demokracie.

Bez přehánění lze říct, že okupace změnila Izrael v represivní policejní stát. Ovlivnilo to izraelskou společnost na všech úrovních. Počet osadníků nadále roste (aktuální odhad hovoří o 700 tisících, tedy téměř o deseti procentech veškeré izraelské židovské populace). Politická moc osadnické lobby exponenciálně narostla. Politická kultura osadníků nakazila zbytek izraelského politického systému nesnášenlivostí, náboženským fanatismem, xenofobií a islamofobií.

V současné koaliční vládě vedené Likudem a Benjaminem Netanjahuem se odráží pomalý, leč trvalý posun izraelské společnosti doprava, který probíhá posledních padesát let. V dějinách Izraele nestála v čele země pravicovější, autoritářštější a otevřeně rasističtější vláda. Představuje odpudivou tvář osadnického kolonialismu. Netanjahu, jenž se má před soudem zodpovídat z vážných obvinění z korupce (která popírá), zosobňuje část nejnegativnějších aspektů sionismu a zároveň postrádá jakékoli jeho světlé stránky. Mezi jeho ministry najdeme osadníky a zapřisáhlé židovské šovinistické politiky, jako jsou Itamar Ben-Gvir a Becal’el Smotrič, kterým Netanjahu poskytl rozsáhlé pravomoci, aby mohli kontrolovat okupační síly na Západním břehu.

Izrael se pyšníval tím, že je ostrůvkem demokracie v moři autoritářských režimů. V současné době se u něj čím dál víc projevují některé negativní rysy regionu, do něhož nikdy nechtěl zapadnout.

Etnokracie neboli apartheid

Zda byl Izrael před rokem 1967 skutečnou demokracií, je sporné. Definoval se jako židovská demokracie, což je oxymóron: židovský stát je z podstaty rasistický; demokracie platí pro všechny své obyvatele. Arabové však mohli volit a v zemi platily zákony a postupy, jež splňovaly základní požadavky demokracie.

To samé nelze říci o sionistickém koloniálním projektu rozprostírajícím se za hranicemi z roku 1967, známými jako Zelená linie. Zde panuje vztah mezi okupujícím a okupovaným, koloniálním panovníkem a podřízenými lidmi. Tento stav lze nejlépe popsat jako etnokracii, politický systém, v němž jedna etnická skupina ovládá druhou. Existuje pro něj ovšem ještě jedno, o poznání hrozivější, slovo: apartheid.

Uznávaná izraelská lidskoprávní organizace B’celem zveřejnila v lednu 2021 stanovisko nazvané „Režim židovské nad­vlády od řeky Jordán po Středozemní moře: Toto je apartheid“. B’celem dříve informoval o porušování lidských práv pouze na okupovaných územích. Zpráva z roku 2021 dospěla k závěru, že „celou oblast mezi řekou Jordán a Středozemním mořem, kterou kontroluje Izrael, spravuje jediný režim, jenž usiluje o vzestup a zachování nadvlády jedné skupiny nad druhou. Geografickým, demografickým a fyzickým upravováním prostoru umožňuje režim Židům pobývat v celé oblasti a těšit se veškerým právům včetně práva na sebeurčení, zatímco Palestinci žijí v oddělených jednotkách a disponují jen omezenými právy.“ Vítr, který sionistický osadnický kolonialismus zasel, dozrál v bouři.

Transformaci, kterou izraelská společnost prošla v posledních padesáti letech, jsem prožil na vlastní kůži. V polovině šedesátých let minulého století jsem věrně a hrdě sloužil v izraelské armádě, protože jsem byl tehdy přesvědčený, že IDF jsou věrné svému jménu: byly to Izraelské obranné síly. Po válce v sedmašedesátém se ale jejich charakter postupně měnil. Stala se z nich represivní bezpečnostní složka brutální koloniální mocnosti. A já i proto nevnímám 75. narozeniny Izraele jako důvod k oslavě, ale spíše jako příležitost ke kritické reflexi a sebezpytování. 

Avi Šlaim je emeritním profesorem mezinárodních vztahů na Oxfordské univerzitě, členem Britské akademie a autorem knihy The Iron Wall: Israel and the Arab World

© 2023 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com