Věže vyřazené uhelné elektrárny Soweto v Jižní Africe
Shutterstock.com
Co se Afrika může naučit z čínské industrializace a proč samotné továrny nestačí
Přidaná hodnota afrického zpracovatelského průmyslu vzrostla v roce 2025 na 351 miliard dolarů. Kontinent přesto vytváří méně než dvě procenta světové průmyslové produkce a pouze 1,4 procenta globálního vývozu průmyslového zboží. Čínská zkušenost ukazuje, že samotné továrny, zahraniční investice a nová pracovní místa k hospodářské transformaci nestačí.
šéfredaktor
Africké vlády v posledních letech zakládají průmyslové parky, zvláštní ekonomické zóny a výrobní koridory a snaží se získávat investory z Číny, Evropy, Spojených států nebo zemí Perského zálivu. Úspěch projektů se obvykle měří objemem přilákaného kapitálu, počtem postavených závodů a novými pracovními místy.
Zahraniční továrna totiž může fungovat jako izolovaný ostrov. Doveze zařízení, management, technologie i součástky, zaměstná místní pracovníky na méně kvalifikovaných pozicích a hotové výrobky opět vyveze. Pokud kolem ní nevzniknou domácí dodavatelé, technické školy, výzkumná pracoviště a místní vedení, může výroba zmizet stejně rychle, jako přišla. UNCTAD ve své analýze zvláštních ekonomických zón v Africe upozorňuje, že jejich přínos závisí právě na vazbách na domácí ekonomiku, strategickém zaměření, infrastruktuře a schopnosti podporovat inovace a přenos znalostí.
Čína zahraniční investory nepřijímala bez podmínek
Čínská industrializace nebyla postavena pouze na levné pracovní síle a otevření země zahraničnímu kapitálu. Stát propojoval investice do přístavů, silnic, energetiky a průmyslových zón s podporou vybraných výrobních oborů. Domácí podniky se postupně učily od zahraničních společností, přebíraly výrobní postupy, zvyšovaly kvalitu a vytvářely vlastní sítě dodavatelů.
Výsledkem nebyl jen růst ekonomiky, ale změna její struktury. Podíl zemědělství, lesnictví a rybolovu na čínském HDP se podle dat Světové banky snížil z přibližně 27 procent v roce 1990 na zhruba sedm procent v roce 2019. Pracovní síla, investice a znalosti se přesouvaly do průmyslu a později do technologicky vyspělejších oborů.
Čína zároveň dlouhodobě směruje zahraniční kapitál do oblastí, které odpovídají jejím průmyslovým prioritám. Aktuální katalog podporovaných odvětví pro zahraniční investice, platný od února 2026, obsahuje 1679 položek a více než předchozí verze zdůrazňuje pokročilou výrobu, komponenty, špičkové technologie, energetické úspory a rozvoj průmyslových řetězců. Zahraniční investice tak nejsou pouze zdrojem kapitálu, ale nástrojem průmyslové politiky.
To neznamená, že čínský model lze jednoduše zkopírovat. Čína měla obrovský domácí trh, silnou státní koordinaci, kontrolovaný finanční systém a možnost dlouhodobě směrovat levný kapitál do prioritních odvětví. Afrika je kontinent 55 států s rozdílnými zákony, měnami, daňovými režimy, energetickými soustavami a úrovní infrastruktury.
Přenositelná je ale základní myšlenka: technologické schopnosti se nepřelévají automaticky. Vlády je musí aktivně vyjednávat prostřednictvím požadavků na místní dodavatele, odborné vzdělávání, výzkum, zaměstnávání místních techniků a postupný přesun odpovědnějších výrobních a manažerských funkcí.
Afrika musí přestat počítat pouze továrny a pracovní místa
Nové měřítko úspěchu by se proto nemělo omezovat na počet oznámených investic. Africké státy by měly sledovat také podíl místních součástek, počet domácích dodavatelů zapojených do výroby, růst produktivity, kvalifikaci zaměstnanců, export složitějšího zboží a schopnost místních firem pokračovat bez zahraničního partnera.
Právě zde má Afrika stále značnou rezervu. Podle Indexu industrializace Afriky 2025 sice přidaná hodnota výroby v absolutních číslech roste, její hodnota na obyvatele však zůstává pod úrovní před rokem 2014. Kontinent tak vyrábí více, ale růst zatím nevede k dostatečně široké strukturální transformaci.
Riziko představují také projekty, které vytvoří velké množství pracovních míst pouze během výstavby. Po dokončení železnice, přístavu nebo průmyslového parku mohou zahraniční dodavatelé odejít, aniž by místní inženýři a firmy získali schopnost další podobný projekt sami navrhnout, řídit a udržovat.
Zahraniční investor přitom nemá povinnost industrializovat hostitelskou zemi. Jeho cílem je návratnost investice. O to, aby z projektu zůstaly domácí schopnosti, se musí postarat stát prostřednictvím smluv, regulace, vzdělávací politiky a podpory místních podniků.
Afrika sedí na energetickém pokladu, ale lidé žijí potmě. Brzdí ji peníze i politika
AfCFTA vytvořila trh, výrobu ale nenahradí
Africká kontinentální zóna volného obchodu nabízí výrobcům potenciální trh s 1,3 miliardy lidí a společným HDP kolem 3,4 bilionu dolarů. Odstranění cel a obchodních překážek může firmám umožnit vyrábět ve větším měřítku a rozdělit jednotlivé části dodavatelských řetězců mezi více zemí.
Samotná obchodní dohoda ale průmyslovou základnu nevytvoří. Pokud africké země nebudou vyrábět dostatečně rozmanité a konkurenceschopné zboží, větší jednotný trh může především usnadnit dovoz výrobků z jiných částí světa. AfCFTA potřebuje společně s nižšími cly také spolehlivou elektřinu, dopravní koridory, dostupné financování, jednotnější technické normy a průmyslovou specializaci jednotlivých regionů.
Čínská lekce pro Afriku proto nespočívá v počtu státních továren ani v kopírování politického systému. Je v důsledném budování výrobních schopností. Průmyslový park má smysl tehdy, když kolem něj vznikají domácí firmy, technické znalosti a stále složitější výroba.
Ekonomika může růst díky těžbě surovin, stavebnictví nebo přílivu zahraničního kapitálu. Skutečně silnější se ale stává až ve chvíli, kdy dokáže stále větší část produkce navrhovat, vyrábět a vlastnit sama.
